Česko versus Polsko: Proč na nás Evropa kašle, ale hlas Poláků bere tak vážně
Poláci v neděli volili nový parlament a velmi jednoznačně zvítězila opoziční strana Právo a spravedlnost, která je označována za konzervativní, pravicovou i populistickou. Když se ale podíváte na to, co se v posledních 25 letech u našich severních sousedů děje, je to ve srovnání s Českem skutečně jako den a noc. I ten výsledek víkendových voleb. Proč tomu tak je?
Nejdříve jedna věc, která sice není úplně podstatná, ale o mnohém vypovídá. Dvě nejsilnější strany, Právo a spravedlnost a liberální Občanská platforma, měly v čele kandidátek ženy. Byly to Beata Szydłová a Ewa Kopaczová. Dáma tak bude opět premiérkou Polska. Dovolím si tvrdit, že k tomu máme v Česku hodně daleko. Co je škoda. Dokonce i kandidátku levice vedla žena.
Polsko se stalo v posledních dvou dekádách klíčovou zemí střední Evropy, jak po stránce obchodní, tak politické. Jeho vliv je poměrně velký i v EU. Z bývalých satelitů Sovětského svazu jednoznačně největší a tak to i zůstane.
Polsko má sice nadále dost ekonomických problémů, ale je to současně příklad evropského hospodářského úspěchu posledního čtvrstoletí. Od roku 1992 vykazuje každý rok přírůstek HDP. Jako jediná země EU ekonomicky rostla i v krizových letech 2008 a 2009. Nezaměstnanost se podařilo stlačit pod osm procent z někdejších vysokých dvouciferných čísel. Dokonce prudce rostou i platy. Experti upozorňují, že se ale prohlubuje nerovnost mezi bohatými a chudými a mezi městy a venkovem. Ostatně proto vyhrála strana Právo a spravedlnost, protože slíbila těm méně majetným větší podporu. A to si říká pravice.
V Polsku v nedělních volbách vůbec neuspěla levice, což je v postkomunistickém světě skutečná rarita. Zatímco u nás podporuje venkov socialisty a komunisty, tak u severních sousedů pravici.
Vlády v Polsku se sice mění, ale zahraniční politika zůstává na pravici i na levici nadále sympatická. Varšava udržuje úzké vztahy s USA i s NATO, trvale posiluje svoji armádu. Výrazně podporuje Ukrajinu, tlačí na tvrdý postoj Evropy vůči Rusku a snaží se o zásadní diverzifikaci dodavatelů energie, aby Polsko nebylo tak závislé na Moskvě.
I když se v souvislosti s uprchlickou vlnou objevují i v Polsku xenofobní názory, kterým se nevyhnuli ani někteří představitelé vítězné strany Právo a spravedlnost, varšavská vláda se poměrně chytře tváří, že se západní Evropou při přijímání imigrantů spíše spolupracuje. Přitom povinné kvóty na přerozdělení uprchlíků odmítá stejně jako Česko. Vyvinula ale směrem k migrantům samostatnější iniciativu.
Poláci jsou pořád národem sebevědomým, navíc dokážou vyvinout dostatečný diplomatický tlak, aby si uhájili své pozice. Někdo to může označit za nacionalismus, jiný za postoj suverénní země.
Souvisí to i s tradičním postojem k Evropské unii. Ten se sice mění podle toho, kdo vládne, ale Polsko zvolilo strategii, která přivedla silné země EU k tomu, že s ním za každé situace počítají. A není to jen tím, že my máme 10,5 a Polsko přes 38 milionů obyvatel. Poláci se často dokážou tvářit jako větší „Evropané“, než jsou. Mají se, a to je naprosto správné, na daleko větším pozoru při přenosu pravomocí do Bruselu.
U Polska svět ví, jak se pravděpodobně zachová, bez ohledu na to, jaká vláda je v úřadě a jaký prezident je u moci. U mnoha českých politiků si nikdo nemůže být ničím jistý.
Na rozdíl od Česka tak zní polský hlas v Evropě mimořádně sebevědomě a na rozdíl od nás ho prakticky všichni berou vážně. Ví to i Vladimir Putin – Sejm (dolní komora polského parlamentu) a prezidentský palác ve Varšavě si nemůže „ochočit“ jako Pražský hrad.
V Česku ale stále u mnoha lidí přetrvává přezíravý pohled na Poláky, který jsou nadále mylně považováni za jakýsi národ šmelinářů a místo, kde neumí vyrobit ani dobrý jogurt. Polsko ale nestojí na místě, jak je to občas zřejmé u České republiky. A v tom je ten podstatný rozdíl.
