20 let od smrti Jicchaka Rabina: mírotvorce by pro dnešní Evropu byl válečným štváčem
Ve středu uplynulo dvacet let od chvíle, kdy byl v Tel Avivu zavražděn izraelský premiér Jicchak Rabin - výjimečná osobnost, která ovlivnila podobu Izraele a Palestiny, ale celého Blízkého východu.
Celý život vyznával principielní (navenek nesmlouvavý) postoj k arabským sousedům, který měl jedinou prioritu – zajistit bezpečnost a demokratické zřízení pro Izrael. Jenže pak přišel zlom. Nikoli v cílech, ale v prostředcích, jak je dosáhnout.
Rabin usoudil, „že rizika spojená s mírem nejsou tak závažná jako rizika spojená s tím, že se od míru odvrátíte.“ Tak nyní charakterizoval Rabinovy postoje z počátku devadesátých let Bill Clinton. Z úst politika to zní prázdně. V případě Rabina a blízkovýchodního kontextu je ale taková charakteristika naprosto výstižná. Ano, z pohledu Izraele šlo vždy o poměřování rizik, která jednotlivá řešení přinášejí. Nic jako záruka věčné bezpečnosti, tedy nezpochybnitelně správné řešení nebo budoucnost bez závažných rizik, neexistuje.
Jicchaka Rabina zavraždil ortodoxní židovský student. Co se změnilo za dvacet let, které od toho okamžiku uplynuly?
Vznik arabské Palestiny, jenž bývá považován za ono definitivní (a nezpochybnitelně správné) řešení blízkovýchodního konfliktu, není ani o krok blíž. Spíš naopak. Zároveň se ukazuje, že ono vysněné definitivní řešení a definitivní mír žádným definitivním řešením a mírem není. Že i kdyby arabská Palestina jako stát vznikla, klid a mír to nezajistí.
Nic se nezměnilo na tom, že vůle arabských sousedů po míru je obvykle jen vyjádřením dočasné pragmatické pozice. Ta má trvat pouze do doby, než bude možné Izrael vojensky porazit, respektive politicky izolovat a zničit.
Zároveň se ukazuje, že izraelsko-palestinský konflikt není tím, co současný svět trápí. Při pohledu do sousední Sýrie je současné status quo v podstatě naprosto vyhovujícím stavem. Nynější snahy palestinských předáků vyvolat terorem proti izraelským civilistům další vlnu povstání pak očividně plynou z nervozity, kterou tento šířící se pocit – totiž, že řešení izraelsko-arabského problému není prioritou – přináší. Už proto, že evropské i americké peníze teď směřují jinam...
Evropská empatie a loajalita vůči izraelské demokracii a sdílení společných kulturních hodnot přesto klesla na minimum. Pocit odcizení a nechápavé frustrace i trpkosti panující z postojů Evropy v Izraeli naopak na maximum. Řečeno s nadsázkou. Brzy se totiž ukáže, že minima a maxima nebylo ani zdaleka dosaženo.
Jicchak Rabin měl vlastně, cynicky řečeno, štěstí. Zemřel jako mírotvorce ověnčený Nobelovou cenou míru, jenže sám by v konfrontaci s palestinským terorem a imanentní neochotou k dlouhodobému soužití ve dvou státech, musel svou cestu z počátku devadesátých let opustit. Nyní je zbožšťován a kladen za příklad – toho správného Izraelce, který chce mír. Kdyby žil, čelil by kritice evropských elit jako válečný štváč a okupant. Třeba proto, že nevrátil Golanské výšiny Sýrii, jak to až donedávna evropský intelektuální establishment s vášnivým zápalem žádal.
