Nočníčci a sluníčka se perou a blbost kvete. A slovo sluníčkář vynalezl Jiří X. Doležal!
V internetových debatách, kde se bez námahy může účastnit každý, kdo jakž takž vidí a umí pohybovat prsty po klávesnici a trochu číst a psát, se objevila nová nadávka na sluníčka, a to je "neomarxisté". Pochybuji, že by tito pisatelé jen tušili, co je to neomarxismus, natož aby snad přečetli jedinou větu od nějakého neomarxisty. Stejně by jí možná kvůli své intelektuální kapacitě nerozuměli.
Nejdřív ta sluníčka – sluníčkáři
Pokoušel jsem se dohledat, kde se toto slovo zrodilo. Poprvé se objevuje v Plzeňském deníku v roce 1997, kde označuje účastníky tábora zvaného Sluníčko. Pak dlouho nic, až konečně v roce 2000 na Radiožurnálu, kde se jím tituluje astronom z Ondřejova Dr. Křeský, odborník na Slunce. Po další časové mezeře jsme konečně doma. 28. 3. 2013 kolega J. X. Doležal v Reflexu píše o unesených dívenkách Hanče a Tonče a sluníčkových lidech. Pak už nastala lavina a sluníčkoví lidé a sluníčkáři (počínaje jedním blogem na iDnes 30. 7. 2013) se vyskytují běžně.
Pokud tedy nenajdeme jiné prameny, je vynálezem pojmu v jeho současném užívání J.X.D.
Každý pojem prochází precizací. Sluníčkář (což je určitý příbuzný pravdoláskaře, havloida, dobrosera, zaprodance USA, levičáka, pražské kavárny atd.) byl nakonec definován i jazykovědci. Na serveru iDnes sděluje v létě 2015 Karel Oliva, ředitel Ústavu pro jazyk český AV ČR (ÚJČ): „Je to výraz pejorativní, mírně urážlivý, nebo spíš pohrdlivý. V současnosti se mění takový drobný odstín. Ze začátku to bylo spíše používáno jako výsměch, teď už se užívá jako takový osten, v urážlivém, ponižujícím smyslu.“ Je to člověk spíše světu otevřený a levicově zaměřený. „Používá se to pro takové naivní, multikulti, nadšené, pozitivní osoby. Je to citově zabarvené, trochu hanlivě,“ říká tamtéž Michaela Lišková z oddělení současné lexikologie a lexikografie ÚJČ.
Myslitelé jako řemen
Ale třeba není úplně zle. Docent přes motýly a amatérský religionista Martin Konvička tvrdí: „Jako může mít v něčem pravdu masový vrah, může ji v něčem mít i anonymní sluníčkář.“ Třeba i jako Konvička sám, dodejme. Třeba když mluví o motýlech.
Alternativně inteligentní antisemita A. B. Bartoš na FB tvrdí: „Všimli jste si, že Židé začali masově šířit termín ‚sluníčkáři‘, aby upozadili mnohem výstižnější termín ‚pravdoláskaři‘?“ Tak nevšimli, spíš to vypadá, že všichni zrovna plácají, co je napadne, protože nepřítele vidí všude. Ale Bartoš má ten pocit a jistě na něm vystaví nějakou konstrukci.
Sluníčkáři všeho druhu nemají samozřejmě pocit, že by byli sluníčkáři, stejně jako jejich označovatelé si o sobě nemyslí, že by byli fašisté. Sami o sobě nejspíš fašisté většinou nejsou, jsou to spíše různí antilevičáci, konzervativní pravičáci, ultrakonzervativní katolíci, nacionalisté, bolševici, nepřátelé ekologických hnutí a nakonec jen obyčejní zatrpklí lidé, kteří mají teď konečně další ošklivé slovíčko, které mohou použít proti lidem do různé míry idealistickým.
Nočníčci a nevábný obsah
Kromě zmiňovaného fašismu se na mnoho lepšího nepřišlo. Výraz měsíčci se moc neuchytil. Možná by bylo lepší použít jako protipól nočníci či nočníčci. Celkem dobře by popisoval jistý prázdný charakter těchto osob. Stejně tak jako jejich schopnost vstřebávat do sebe nevábné obsahy a pak sebe šířit nelibou vůni. Jak je vidět ze samotných veřejně známých nočníčkových představitelů, bývají to lidé agresivní a pohrdající.
Tvůrčího není na nočníčcích nic. Většinou vědí, co by se mělo zakázat, potrestat, kdo je zločinec a kdo pomahač zločinců. Kdo páchá údajnou vlastizradu, na koho dojde a kdo si tedy má dát dobrý pozor, protože o něm zdravé síly dobře ví.
Pikantní na tom je, že zrovna tyhle typy někoho obviňují z neomarxismu. Je pravda, že někteří marxisté a neomarxisté, když jim nevyšly jejich utopie, začali budovat vlastní (krajní genderové teorie, fanatická enviromentální hnutí, romantická ochrana menšin) a že takových je plno v různých organizacích, Evropský parlament a spol. nevyjímaje. Je ale směšné, když se – třeba u nás – bojuje proti věcem, které tu nejsou. Jeden příklad za všechny je údajné nebezpečí multikulturalismu.
Normální společnost je samozřejmě multikulturní, naše taky byla, než příslušníci jiných kultur byli vyhubeni a vyhnáni. Skutečný multikulturalismus ještě ani nezačal a už se proti němu bojuje. Je to tragikomické.
Boj proti neexistujícímu nepříteli
To buranství je vidět právě na démonizování neomarxismu. Přitom nikdy neexistovalo žádné jednotné a organizované neomarxistické hnutí a organizace. Neexistuje žádná jednotná neomarxistická teorie, která by vykazovala společné znaky. Byly jen jednotlivé osobnosti, které si říkaly neomarxisté. Proto se mnoha lidem, i na Západě, říkalo neomarxisté, protože měli kritické postoje k podobě společnosti nebo kapitalistickému ekonomickému systému. Dá se s nimi nesouhlasit, ale nepatří do jednoho pytle.
Lidé jako Max Horkheimer, Theodor W. Adorno a Erich Fromm přispěli jako příslušníci takzvané Frankfurtské školy po svém odchodu před Hitlerem do exilu v USA ke zkoumání autoritářské osobnosti. Stejně tak zkoumali totalitu a masová média s dodnes citovanými výsledky. Být začleněn nadávkou „neomarxista“ do této společnosti je spíše pocta. Asi jako dostat se na Seznam pravdoláskařů pseudomyslitele Bartoše.
Kdybych chtěl být ironický, řekl bych, že nočníčci jsou prostě obětí projekce. Své totalitní sklony a naivitu promítají do druhých. Nebezpečí vidí všude kolem a zatím jsou nebezpeční oni. A pomlouvají slečny v batikovaných tričcích, protože by je chtěli, ale žádná se s nimi nikdy nechtěla zahodit.
On je ten svět společenského myšlení někdy dost jednoduchý.
