Sebeobětování Evropy je scestné
Sto třicet mrtvých je pro Evropu tragédie, ale v kontextu arabského světa téměř pominutelná událost všedního dne v ospalém okresním městě. V diskusi mezi sunnity a šíity je zabíjení náhodných lidí společensky přijatelnou formou argumentace, asi jako když u nás někdo zvýší hlas. Vymýšlíme-li si novinové titulky ve stylu „celý svět je šokován“, lžeme si do kapsy. Svět šokován není. Šokováni jsme jen my.
Teroristé zabijí něco mezi patnácti a dvaceti tisíci lidí ročně. Přes 80 % obětí je zavražděno v několika zemích: Iráku, Afghánistánu, Pákistánu, Sýrii. Následují Jemen, Nigérie, Libye, Libanon. Jsou to země, z nichž shodou okolností proudí do Evropy nejvíc lidí. Většina z nich před terorismem prchá, ale on přijde za nimi. Přinášejí kulturu, která tento způsob řešení konfliktů má ve své DNA. Jednou tak budou řešit každodenní problémy ve své nové domovině. Dopustím se banální hypotézy. Málo islamistů, málo terorismu. Hodně islamistů, hodně terorismu. Zjednodušené, ale jistě ne zcela mimo realitu.
Slyším všude, že to, co se děje, je válka. Jenže válka by měla pragmaticky směřovat k minimalizaci vlastních rizik. Statisíce anonymních migrantů jistě riziko nesnižují. Jsou zdrojem chaosu, polarizují společnost, pro pohyb teroristů vytvářejí lepší podmínky. To nejhorší však je, že islámská invaze do budoucna nejen nás, ale generace našich dětí nerozlučně a definitivně prováže s civilizací, kterou bychom do evropské DNA neměli vpouštět. Vůči migrujícím jedincům je tento postoj jistě nespravedlivý, vůči nepříteli ve válce logický a oprávněný.
Na obálku Reflexu jsme dali německou kancléřku nikoli proto, že je jiného názoru, ale proto, že se ho nikdy nepokusila dostatečně obhájit, a hlavně neřekla, jaký má plán, až místo jednoho miliónu přijdou tři, sedm nebo patnáct. Obáváme se, že to neví. Až ji z toho realita usvědčí, už ve svém postu nebude. Na otázku, proč paní Merkelová politickou sebevraždu páchá, se o pár stránek dál pokoušejí z různých úhlů pohledu odpovědět Jefim Fištejn, Petr Robejšek, Ota Filip a několik dalších.
A chcete-li si obzvláště zkazit náladu, doporučuji rozhovor s prvním místopředsedou Evropské komise Fransem Timmermansem. Na první pohled vám může připadat, že je to prázdné plácání kariérního politika a nic se z něj nedozvíte, ale není tomu tak. Dočtete-li tu zoufalost do konce, pochopíte, proč je EU tak strašidelně neakceschopná a impotentní. Zvlášť, je-li v její exekutivě takových lidí víc.
Na závěr jsem se snažil najít jakoukoli pozitivní zprávu. Našel jsem ji. Konečně začalo aspoň trochu pršet. O suchu a vodě uslyšíme stále častěji. Každý déšť je dobrý.
