Fištejn: Spojovat se s Ruskem proti islamistům je nelogické a hraničí s pervezí
Po pařížské tragédii je stále zřetelnější, že většina západních vůdců nyní usilovně reviduje svůj postoj k Rusku a seriozně zvažuje možnost jeho zapojení coby spojence do řešení blízkovýchodní krize. O důvodech, kvůli nimž v nedávné minulosti došlo k ochlazení vztahů mezi Západem a Ruskem, a které v nejmenším nepominuly, se stejní lidé snaží demonstrativně mlčet.
Ještě před teroristickými útoky v Paříži německá kancléřka Merkelová zmítaná ušlechtilými city seznala, že „bez Ruska se utečenecká krize nedá zvládnout“. Jako první po útocích o nezbytnosti nadnárodní svornosti začal nahlas uvažovat Vladimír Putin. Jeho tón tvrdila Hillary Clintonová během debat ve státě Iowa.
O Baracku Obamovi darmo mluvit: ten před kamerami vrtěl hlavou s hrdě vztyčenou bradou ještě častěji a důrazněji než obvykle. Francois Hollande, který před pár týdny odmítl prodat Moskvě předplacenou letadlovou mateřskou loď, 26. listopadu už dojednává v Kremlu podmínky ruské účasti v operacích proti Islámskému státu.
Rusko se neodvolatelně usadilo na Blízkém východě
Náhlý obrat v politice Západu dobře ilustruje staré moudro: generálové se vždy připravují na minulou válku. Deklarativní věrnost špatně pochopeným dílčím zásadám ohrožuje samotné základy morální politiky. Celá strategie bazíruje na zvraceném principu „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. Neplatnost tvrzení je o to očividnější, že součástí „hybridní“ politiky Ruska je soustavné podsouvání zavádějících záměrů a falešných cílů mezinárodnímu společenství.
V zašmodrchaném světě se každá ze stran může domnívat, že Putin je jejím přítelem. Z mnoha zdrojů (uvedu kupř. výroky rumunského generála Iona Pacepy, nejvýše postaveného přeběhlíka Varšavského paktu) vyplývá přinejmenším podezření, že Rusko nadále udržuje silné páky uvnitř islamistického hnutí.
Každopádně zatímco Západ namáhavě přemýšlí o tom, co má s Blízkým východem podniknout, Rusko se již nyní chutě připravuje na válku budoucí: tím, že osazuje své rozsáhlé základny v Sýrii protivzdušnými raketovými systémy, činí svou přítomnost ve Středozemí takřka neodvolatelnou.
Paralelně v západním tisku probíhá intelektuální revize, která má dodat politické proradnosti zdání jakéhosi věrohodného doktrinálního postoje. Výchozí myšlenkou je přitom vcelku banální představa, že svět již dlouho žije ve válečném stavu, je to však válka nového typu, bez frontových linií a soupisky válčících stran.
Zdánlivě silným argumentem ve prospěch návrhu je odkaz na minulost: tváří v tvář nacistické hrozbě Západ přece dokázal překonat předsudky a spojil se s tehdejším stalinistickým Ruskem. Proč se tedy nespojit s Ruskem putinským, jehož směřování vyvolává sice jisté pochybnosti, ale ke stalinismu má zatím ještě daleko?
Putinův projekt je proticivilizační …
Tato logika je silně nedokonalá, hraničí až s perverzí. Stojí za ní nepochopení drobných rozdílů. Bolševický projekt, jenž se později přerodil v projekt Stalinovy militaristické industrializace „za každou cenu“, byl přece jenom projektem modernizačním vypůjčeným ze Západu ve všech svých složkách. Jak nacismus, tak stalinismus byly perverzními důsledky doby moderny.
Bolševická podoba ruské mobilizační modernizace souvisí s tím, že se projekt uskutečňoval na civilizačním okraji evropské kultury, na zcela nepřipravené historicko-kulturní půdě. Pro zvážení výhod a nevýhod spojenectví s Ruskem není důležité to, že Putin zatím není Stalin.
Důležité je to, že Putinovo Rusko je důsledně protimodernizačním projektem, ještě přesněji – proticivilizačním. Není to politická spekulace, nýbrž výsledek velmi přesných vědeckých bádání. Kupříkladu čelný ruský politolog, sociolog a ekonom profesor Vjačeslav Inozemcev tomu věnuje značnou část své publicistické tvorby.
Srovnáváme-li nebezpečnost Islámského státu a současného Ruska, nemůžeme nedospět k závěru, že to druhé představuje pro západní civilizaci mnohem větší hrozbu. Nesrovnatelné jsou válečné potenciály těchto dvou hrozeb. O zbrojních systémech, které má k dispozici Rusko, se islamistům ani nezdá.
… a také výrazně protizápadní
Mnohem rychlejší je tam také tempo růstu protizápadních nálad. Zkraje byl protizápadní pohyb obou hrozeb takřka synchronní. Teroristická enkláva pod názvem Islámský stát v Iráku dala o sobě vědět v roce 2006. V únoru roku 2007 Putin pronesl v Mnichově slavný studenoválečnický projev. V srpnu příštího roku si Kreml dopřál drobný vítězný „Bliztkrieg“ proti Gruzii. V létě roku 2014 IS zahájil ofenzívu v Iráku a Sýrii, přenesenou nyní do Evropy.
Ve stejném roce Rusko vojensky obsadilo Krym a od tohoto okamžiku použití jeho ozbrojených sil mimo vlastní území se stalo hlavním nástrojem Putinovy zahraniční politiky. Uvnitř země se katastroficky rychle proměňovala sociálněpolitická povaha Putinova režimu. Viditelnými projevy této proměny se staly brutalizace vztahu mezi mocí a obyvatelstvem, omezování demokratických svobod a zároveň nebetyčný vzmach Putinova kultu osobnosti.
Nadarmo opakují experti, že zvítězit nad Islámským státem není totéž, co zvítězit nad mezinárodním terorismem. To první je poměrně snadné, to druhé takřka nemožné. Soudobý mezinárodní terorismus je jev zásadně síťový a horizontální – v tom je jeho síla a neporazitelnost, pokud proti němu konvenčním způsobem válčí centralizované státy nebo svazky států.
Vznik Islámského státu měl Západ využít strategicky
Dnes je to banalita, které se snaží neporozumět opotřebovaní včerejší generálové. Vznik IS coby dočasné mutace islámského terorismu byl svérázným dárečkem Západu, který jej nedokázal zužitkovat. Územní lokalizace terorismu a jeho vtělení do quasi státní formy mimořádně usnadňuje boj proti němu. Bohužel bezzubý a neprozíravý Západ v čele s nositelem Nobelovy ceny míru Barackem Obamou dokázal příležitost promrhat, a tím zasel množství problémů, které sklízí až letos.
Pro vítězství nad IS coby quasi státním útvarem nepotřeboval Západ spojenectví s Ruskem, Čínou nebo Indií. Vše, co vskutku potřeboval, byly chybějící rozhodní lídři. Poté, co IS přenesl teror za hranice Blízkého východu, šance na příchod takových vůdců k moci se zvyšují.
To samo o sobě k řešení problému mezinárodního terorismu ještě nestačí. A už vůbec takovým řešením nebude spojenectví s Ruskem. Nemístná představa, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel, a že v boji proti radikálům je i Putinovo Rusko dobré, na desetiletí dopředu sníží etické standardy západních politiků.
Budou cudně přehlížet současné, ale také budoucí represe Putinova režimu proti nespokojencům zoufalým z toho, že musí zvedat hlas proti moci, která je formálně uznána jako spojenec Západu. Ani zrušením ekonomických sankcí Putin své hospodářské vyhlídky nezlepší, leč vyřeší problém potlačení jinak smýšlejících.
Západ chycený do pasti, kterou sám sobě nastražil, již nebude mít politické páky a morální oprávnění, aby mohl kdykoli klepnout Kreml přes nenechavé prsty. Lepší dárek mezinárodnímu terorismu se nedá vymyslet.
