Xenofobie a nenávist se stávají středním proudem české společnosti, ukázal Slavík
„Coby předskokani Gotta na pódiu Státní opery už vlastně reprezentují střední proud,“ napsala Mirka Spáčilová z iDnes na adresu Ortela a jeho skupiny krátce po sobotním udílení Českých slavíků. Dokonale tak vystihla proměnu české společnosti.
Nic totiž nereprezentuje střední proud (člověku se chce říct v dobrém i zlém) tak jako anketa Zlatý, respektive Český slavík. Anketa, v níž odjakživa hlasují spořádaní občané, spořádaně pracující — dříve pro blaho socialismu, dnes pro stabilitu daňového systému. Občané putující rok co rok na dovolenou k chorvatskému moři, vychovávající své děti v příznačné symbióze loajality ke společenskému řádu a vlastního pragmatismu, jež pro ně má zajistit podobný životní styl a úroveň, jako mají oni sami.
Český slavík je symbolem tohoto životního stylu.
Není anketou klubů a podzemních sálů. Není anketou alternativy. Není a nikdy nebyl. Není anketou krajností společenských, natož hudebních.
Z celé této definice plyne jediné východisko: ani Ortel vystupující ještě před týdnem na demonstraci Bartošovy neonacistické Národní demokracie už není krajností a podzemní alternativou. Je skutečným reprezentantem středního proudu, který setřásl stud za své atavismy, xenofobie a nenávisti, proti nimž dosud ve skrytu duše (a sám se sebou) bojoval, nebo je alespoň tajil, protože věděl, že nepatří do slušné společnosti.
Svým chováním a svými názory ho zbavuje tohoto studu a zábran v přímých volbách zvolený prezident republiky. Svou hudbou – a nyní také výsledkem v anketě Český slavík – zpěvák Ortel. A koneckonců i jeho kolegové, oni etablovaní umělci, kteří společné angažmá na slavnostním večeru bez problémů skousli.
Je to spirála, která bude nejspíš pokračovat. Teď už totiž mnozí z těch, co hlasovali v anketě pro Ortela tuší, že reprezentují střední proud české společnosti. A kdo ví, jestli se jednou, brzy nestanou její většinou. Naopak krajností se stále více stávají ti, kteří stojí proti nim.
