Zemanovo půlvítězství v prezidentské volbě

Koncem roku 2015 dal opět dohromady svou 55procentní voličskou základnu, převážně z řad levice a středu, a stal se jedním ze tří nejdůležitějších pilířů v českém mocenském trojúhelníku (Babiš, Sobotka, Zeman). Bude jeho zmrtvýchvstání pokračovat?

V posledních čtyřech měsících se zrodil nový konsensus české politiky, spočívající v odmítnutí masové migrace převážně z muslimských zemí. Je to podobná většinová shoda jako v devadesátých letech ohledně ekonomické reformy nebo ve věci vyrovnání s komunistickou minulostí.

Jinak řečeno, kdo chtěl tehdy vládnout a být zvolen, musel respektovat tyto většinové postoje české populace. Časem se tento konsensus vyprázdnil. Přesto byl po jedno desetiletí mobilizujícím momentem, o nějž se mohli čeští politici opřít. Když se například stal v roce 1998 premiérem právě Zeman, který podstatné části tohoto konsensu kritizoval, musel se mu nakonec přizpůsobit a přistoupit jen na jeho malé korektury.

Mezi létem a podzimem 2015 se pravděpodobně zrodil nový většinový konsensus české společnosti v přístupu k migrantům ze zemí třetího světa, který bude s velkou pravděpodobností ovlivňovat politiku v dalších deseti letech. Jedním z mluvčích tohoto proudu se stal právě Miloš Zeman. Důležité je říct, že Zeman tento většinový proud nevytvořil, jen se k němu přidal a formuloval několik tezí jeho nevyhlášeného programu.

Tragédií antizemanovského tábora, který se zformoval během prezidentské volby na jaře 2013, je, že mnoho z těch, co chtěli „natřít Zemana“, se automaticky postavilo do táborů příznivců „vítací politiky“. Automatismus postoje ve stylu, když jsem proti Zemanovi, musím být zároveň pro uprchlíky, vedl k tomu, že řada osobností se postavila proti většinovému názoru české společnosti. Stručně řečeno, tito lidé se stali nevolitelnými. Ze dne na den fakticky odpadly dvě třetiny kandidátů, ještě než začala volební kampaň.

Navzdory tomu zůstává Zemanova podpora u veřejnosti mezi 55–60 procenty, což svědčí o tom, že ne všichni příznivci masové imigrace automaticky hlasují pro Zemana. I když je však jeho podpora „jen“ nadpoloviční, dává mu to velkou sílu do obhajoby prezidentského mandátu.

Hlavním soupeřem Zemana nakonec zůstává Zeman sám se svou pochybnou loajalitou k nejbližším spolupracovníkům, intuitivními prohlášeními, na nichž zatvrzele trvá, a v neposlední řadě i se svým nevalným zdravotním stavem. Může ho za dva roky někdo porazit?

Nejspíš jen muž nebo žena, kteří respektují hlavní konsensus české politiky ohledně přistěhovalců, musí reprezentovat střední vrstvy, ne jako okrajové postavy typu akademika Konvičky. Současně by měli veřejnosti nabídnout přijatelný lidský příběh a zdraví. Dnes takový člověk není v dohledu.

Čtyřiadvacet měsíců před prezidentskými volbami je proto Miloš Zeman v nevyhlášeném volebním soupeření půlvítězem.