Islám má mnoho podob. V Turecku dost připomíná křesťanství
Kauza učitele z jihočeské univerzity Martina Konvičky ukázala, že mnozí lidé pohlížejí na problém islámu obdobě jako ortodoxní muslimové. Konvičkovci vidí jen jeden islám: ten nejméně tolerantní.
Ovšem islám, obdobně jako jiná náboženství, není žádnou pevnou konstantou. Je to myšlenkový systém, který se vyvíjí snad bouřlivěji než křesťanství. Přestože význam označení radikální a fundamentalistický má v případě islámu jiný význam než v křesťanství, i v islámu existuje umírněná část výkladu, která obsahuje méně problematických částí než ortodoxní islám, jak ho známe z arabského prostředí.
Co však formuje tento umírněný islám? Různé formy umírněného islámu mají různé podoby, ale pro nás v Evropě je jistě nejvýznamnější vývoj islámu, jeho ortodoxní i umírněné části, v bezprostředně sousedícím Turecku, které se dlouhodobě snaží o vstup do Evropské unie.
V případě tureckého islámu by byl Konvička asi zklamán. Turecko je sice jiná kultura, respektive turecká kulturní oblast je jiným civilizačním okruhem, ale s velkým vlivem evropské kultury i křesťanství.
Turci byli původně kočovníci, kteří postupně dobyli křesťanská i muslimská území a vytvořili na nich multikulturní Osmanskou říši. Nikdo asi nezjistí, proč Turci přijali islám, ale myslím, že to bylo hlavně kvůli tomu, že jejich dobyvačnému, válečnickému a polokočovnému způsobu života vyhovoval víc jednoduchý islám než intelektuálně složité křesťanství.
Turci sice přijali arabské písmo, ale zachovali si svůj jazyk a do islámu vnesli i mnohé své zvyky. Přeložili do své řeči korán (který se ovšem učili zpaměti v arabštině), ale praktikovali ho – včetně zákonodárství – v souladu se svojí mentalitou.
Vytvořili různé řády, studovali své mystiky a svaté. Mnozí Turci dodnes dodržují mnoho zvyků, které islámská arabská ortodoxie považuje za znaky modloslužby, například posvátné keře, navštěvování hrobek světců, či tzv. Alláhovo oko
Rúmího láska ke všem
Zásadní zlom ve vývoji tureckého islámu přinesla postava „mawlány“ neboli Džaláleddína Rúmího, který položil základy mystického řádu tančících dervišů (Mauláwíja). Protože islamizace byla prováděna nuceně skrze různé restrikce a diskriminace, které postihovaly nemuslimy a jediný způsob, jak jim uniknout, bylo stát se muslimem, k islámu konvertovalo mnoho křesťanů, kteří sice veřejně praktikovali základní islámské rituály, ale do islámské teologie a zvyků vnesli křesťanské prvky. A právě v postavě Rúmího a jeho učení je nejvíce vidět vliv křesťanství na turecký islám.
Rúmí přišel s pojetím islámu jako lásky ke všem lidem bez ohledu na jejich náboženství, což je protiklad k ortodoxnímu pojetí islámu podle koránu a Mohamedových výroků, kde je pyramidová soustava nadřazenosti muslimů nad nemuslimy. Podle Rúmího je jeho pojetí islámu velmi podobné křesťanskému učení o lásce k nepřátelům, ale není tak explicitně vyjádřeno. Motivem je spíš myšlenka o rovnosti všech náboženství, což víc než křesťansky zní spíše zednářsky.
Turecko pochopitelně výrazně ovlivnila sekularizace zahájená prvním prezidentem Ataturkem, takže i lidé, kteří vám řeknou, že podporují umírněně islamistickou stranu současného prezidenta Erdogana, nedodržují základní rituály islámu, jako je půst či každodenních pět modliteb.
Turecký islám je v umírněné podobě hodně podobný křesťanství a je zde tedy možnost, že vyznavači této umírněné verze islámu budou v Evropě schopni koexistovat s křesťany v míru a vzájemném respektu.
Otázkou ovšem zůstává, nakolik je možná koexistence tohoto umírněného islámu s tou částí naší společnosti, která je stále radikálněji ateistická a protináboženská. Symbolizuje ji Konvička, jenž po muslimech požaduje, aby „zabili“ víru v Boha, jako to učinili Evropané.
