Pilip: Soupeření Havla s Klausem bylo jedním z největších neštěstí české politiky
Jedním z největších neštěstí politiky nového českého státu od počátku 90. let bylo soupeření dvou osobností, které jeho podobu velmi výrazně formovaly, Václava Havla a Václava Klause. Ještě dnes, 4 roky po Havlově smrti, se zdá, že tento střet založil jedno z traumat naší současné společnosti, které ji bude ještě dlouhou dobu provázet.
Jen okrajovou roli v tomto střetávání sehrál další z významných protagonistů polistopadové politiky, Miloš Zeman. Oba Václavové Zemana využívali jako občasného spojence ve vzájemných střetech – asi nejvýrazněji v letech 97 a 98, kdy Václav Havel napřed využil dohodu se Zemanem k ukončení Klausovy vlády.
Ten mu to vrchovatou měrou oplatil uzavřením opoziční smlouvy, kdy z hlavního politického soupeře ze dne na den udělal klíčového spojence a Havla postavil do značné míry mimo hru.
Havel měl špatný odhad pro praktickou politiku a za jiných historických okolností by se stěží stal špičkovým politikem - a také by o to zřejmě nestál. Až humorná byla neomylnost, s jakou před takřka každými volbami podpořil některou stranu, nebo osobnost, která se zanedlouho neodvratně odebrala z politického výsluní: ODA, US, Zelené, Grosse, Mlynáře, Buzkovou a řadu dalších...
Havlův přínos řešení běžných politických problémů byl rovněž zanedbatelný, protože se na ně díval filozofickým pohledem a přicházel s náměty řešení, která by asi byla originální, ale zpravidla nemohla být funkční.
Tím hlavním bylo založení jasné zahraničně-politické orientace země. Havel hluboce chápal, že nejpodstatnější na celé změně po roce 1989 je vyvázání se z byzantinského vlivu Východu (jehož nebezpečí, jak se stále více ukazuje, nespočívalo pouze v komunismu, to byla jen jedna z forem orientální despocie) a zakotvení České republiky v euroatlantickém prostoru.
Účast na budování společné Evropy, silná vazba na Spojené státy americké, podpora lidských práv jako univerzálního principu západní civilizace, to byly principy, které pomohl vložit do základů České republiky, a o jejichž udržení se nyní musíme obávat.
Druhým významným vkladem Havla do české politiky byla skutečná odvaha říkat věci, které mnohdy zpochybňovaly národní mytologii a šly, bylo-li to nutné, proti převládajícím náladám obyvatel. Odvaha nazývat kolaboraci s režimem kolaborací s režimem nebo vyhnání vyhnáním. Nepodbízet se obecnému vkusu tam, kde tento vkus může být oporou pro nesnášenlivost a šovinismus.
Rozdělení proreformní části společnosti na ty, kteří byli v 90. letech pro Havla, nebo pro Klause v obměněné podobě stále trvá. Sám Klaus už pro velkou část těch druhých nemůže být přílišnou inspirací, na to se posunul na příliš protizápadní a proputinovské pozice.
Přesto je ale značný počet těch, kteří jsou spíš pro Západ, ale přesto by vítali vystoupení z EU, jsou vděčni za lidská práva u nás, ale považují za zbytečnost hájit je jinde ve světě, nejsou proti lidské solidaritě, ale rozhodně by ji nevztahovali na uprchlíky. V podporování tohoto pohledu na svět sehrál Klaus neblahou roli a další vývoj země bude mírou jeho podpory významně ovlivněn.
Vzpomínka na prezidenta současného by proto měla být i zamyšlením nad hledáním prezidenta příštího. Ten současný se o svém směřování a voličstvu rozhodl – jeho jádrem jsou lidé, kteří s vývojem po roce 89 spokojeni nejsou a před šancemi spojenými s riziky svobodného světa by dali přednost zatuchlým jistotám putinovského typu.
Kandidát těch ostatních má šanci v případě, že dokáže co nejvíc překlenout příkop, který tuto skupinu stále dělí. Člověk, který bude respektovat étos a výsledek reforem z 90. let, které přes všechny chyby založily demokratickou společnost. Politik, který nebude podceňovat obavy, které může v řadě lidí vyvolávat současný vývoj v Evropě . Zároveň ale kandidát, který bude obhajovat základní vklad, které této společnosti přinesl Václav Havel.
Autor je bývalý ministr financí
