2015: Rok, kdy nás naleptaly kyseliny nenávisti
Přinesl končící rok do české politiky a společnosti něco nečekaného a dosud nevídaného? Pokud takhle položíme otázku, je odpověď nasnadě: Rok 2015 byl časem narůstajícího strachu z terorismu a uprchlické vlny, který nahlodal i základní pilíře naší demokracie. Nevraživost mezi zastánci a odpůrci přijímání uprchlíků se mnohde proměňuje v zuřivou nenávist, rozdělující často celé rodiny, dávné přátele i spolupracovníky.
Tak hluboký rozkol, jaký vyvolává uprchlická krize – u nás stále nepřítomná - jsme skutečně ještě nezažili. Pád Klausovy vlády v roce 1997 nebo televizní krize z přelomu let 2000 a 2001 byly prchavou klimatickou lapálií proti tornádu hysterie a vášní, které rozdmýchali kolem běženců nezodpovědní politici. Bohužel za přispění i některých více méně seriózních médií.
Vstříc nejkalnějším spodním proudům
Vzedmuté nálady ve společnosti se rychle promítly do politických poměrů v zemi. Zejména do dalšího sešikování táborů čím dál zapřísáhlejších příznivců a odpůrců Miloše Zemana. Ten by jinak po karambolech s nepovedenou vládou, lánským pučem nebo oplzlými výlevy na rozhlasových vlnách byl spíše vnímán jako čím dál podivínštější figura, vzbuzující pobavení či lhostejnost.
Takhle ale Zeman oslněný znovu stoupající popularitou učinil průlom do politické kultury. Svým vystoupením na pódiu s antiislámským extrémistou Martinem Konvičkou popřel za bouřlivého aplausu neonacistů, rasistů či "domobranců", vyhrožujících vystřílením Strakovy akademie, základní hodnoty liberální demokracie. Tím, že zaštítil nejkalnější spodní proudy politiky, od nichž každý demokratický prezident udržuje štítivý odstup.
Uprchlické vření a počáteční váhání české vlády podílet se na nějakém adekvátním přijímání migrantů nás posunulo na politické mapě Evropy. Vzdalujeme se Rakousku a především Německu, jež by mělo být naším nejpřirozenějším spojencem ať co se týče ekonomických nebo bezpečnostních zájmů.
To všechno za stupňujícího a již zcela nepokrytého úsilí Miloše Zemana kormidlovat zemi k putinovskému Rusku a komunistické Číně. Prezidentův východní kurs je již natolik absolutní, že Hrad v plánu zahraničních aktivit na příští rok neuvádí žádnou cestu do zemí západní Evropy ani do USA. Což je u státu, který je stále ještě členem Evropské unie a Severoatlantické aliance, trend notně kuriózní.
Obklíčeni visegrádskými autokraty
Vítězstvím Kaczyńského strany Právo a spravedlnost v Polsku bylo dokončeno visegrádské obklíčení České republiky nacionalistickými a autokratickými většinovými vládami. Vliv tohoto znepokojivého sousedství se u nás zatím přímo neprojevil. Jako nakročení k Viktoru Orbánovi, Robertu Ficovi a Jaroslavu Kaczyńskému ale vyznělo naléhání šéfa hnutí ANO a ministra financí Andreje Babiše, aby se Česko přidalo k žalobám proti kvótám na přerozdělování uprchlíků, s nimiž přišla slovenská i maďarská vláda.
Babišovo ANO letos procházelo zajímavým vývojem. Předseda si udržel postavení nejpopulárnějšího politika v zemi. Jeho příznivci nadále přehlíželi gigantický střet zájmů majitele Agrofertu, ačkoliv nabyl zcela konkrétních obrysů. Například když ministr financí odpustil svému koncernu daňové penále. Nebo když se ukázalo, že Babišova firma Agrotec je zapletena do skandálů se zakázkami České pošty.
Na druhou stranu se začal zadrhávat Babišův let k vytouženým metám, tedy k výraznému, nejlépe absolutnímu vítězství v příštích parlamentních volbách. Rok po obecních volbách se otřásají nebo rovnou hroutí koalice v řadě velkých metropolí, v nichž vládne ANO. Karamboly kvůli vnitřním rozporům na radnicích Prahy, Brna, Ostravy, Ústí nad Labem, Karlových Varů, Frýdku-Místku, Mostu, Opavy či Hodonína – to je uragán, jaký jsme v polistopadové komunální politice ještě nezažili.
Stále více se ukazuje, že do ANO nalezlo množství kariéristů, včetně někdejších členů tradičních stran. Což rychle zbavuje hnutí pelu novosti a protikorupčního étosu. Možná i vědomí ztráty této výhody vůči zavedeným stranám vedlo Babiše ke sbližování s prezidentem, o němž neřekl křivého slova a naopak vyjádřil mu podporu v jeho sporech s premiérem. Zřejmě v očekávání, že symbióza s bezskrupulózním populistou upevní voličskou základnu ANO.
Odvážný Sobotka
Právě předseda ČSSD Bohuslav Sobotka se postaral o překvapení v závěru roku, když se jasně postavil proti Zemanově paktování se s extrémisty a proti ztotožňování teroristů s uprchlíky.
Premiérův jasný postoj v této věci poněkud překryl jeho pokrytecké lavírování, kdy jedním dechem volá po záchraně Schengenu, ale zároveň se laxně staví k převzetí spoluodpovědnosti za integraci válečných běženců. Každopádně především díky našemu ministerskému předsedovi je Česko i přes odpor Prahy vůči kvótám stále ještě považováno za nejrozumnější ze států visegrádské čtyřky.
Sociální demokracie se v uplynulých měsících vcelku úspěšně snaží působit jako širokoplecí strana, usilující zasáhnout širší voličské spektrum. Na jednom krajním poli se vyprofiloval ministr vnitra Milan Chovanec jako lovec uprchlíků a jejich přechodný věznitel v detencích. Na druhém kraji ukazuje uprchlíkům přívětivou tvář humanista Jiří Dienstbier.
Otázkou zůstává, zda takto rozkročená ČSSD se dřív nebo později nerozlomí, zvlášť pokud bude masivní migrační vlna pokračovat a začne olizovat i hranice Česka. Každopádně fakt, že boj poslední silné tradiční strany a antisystémového hnutí ANO vyznívá nerozhodně, je dobrým znamením: zatím nám nehrozí visegrádský sešup k autoritativní vládě absolutní většiny.
Což nabývá na důležitosti i při pohledu na přetrvávající niternost pravicové opozice, dál skomírající pod desetiprocentní hladinou voličských preferencí.
Back in the U.S.S.R?
Hlavním zjištěním minulého roku ale zůstává, že naše směřování k liberální demokracii západního typu zdaleka nemusí být samozřejmé a jednoznačné. Víc, než je zdrávo, ožívají sveřepí nacionalisté, nepřátelé otevřené společnosti, přívrženci vlády pevné ruky.
Od sociologů jsme se dozvěděli, že více než polovina Čechů by nelitovala rozpadu Evropské unie. A to i přesto, že na ekonomickém růstu v roce 2015, z něhož těží Sobotkova vláda, se podepsala hlavně výkonnost německé ekonomiky i miliardové evropské dotace.
To všechno napovídá, že v příštím roce se nevyhneme zápasu o základní orientaci této země. Možná nejzásadnějšímu od roku 1989.
Před demokraticky smýšlejícími politiky stojí úkol tlumit iracionální vášně racionálním přístupem k problémům migrace. A přesvědčovat znejistělé občany, že odklon od Evropské unie a hodnot vyspělých demokracií, jakož i pěstování iluzí o této zemi jako o nějakém nezávislém Švýcarsku nebo mostu mezi Západem a Východem, jsou přímou cestou do nesvobody. Přesněji řečeno do sféry ruských mocenských zájmů.
