Jiří X. Doležal se v otázce národnosti pohybuje na velmi tenkém ledě, nabízí jen tradiční český pohled
Redakční kolega Jiří X. Doležal zde nabídl jednoduchý pohled na značně složitý fenomén: Jak vzniká příslušnost k národu. S určením národní identity to ale není tak jednoduché.
Píše například: “Němectví, češství, židovství či jakékoliv jiné národní příslušenství vyžaduje celou řadu sociokulturních faktorů. Příslušnost ke kultuře dané země. Znalost a víceméně i dodržování místních zvyklostí. Znalost jazyka. Sociální vazby v rámci té země, s níž sounáleží. Prostě - dlouhá řada faktorů, které se opravdu nedají získat jinak než narozením do příslušné - třeba německé - kultury, výchovou v jejím kontextu a žitím v zemi.”
Není pravda, že příslušnost k národu vzniká pouze narozením, sdílením jazyka a dalšími podle něj nutnými faktory. Problém má mnohem širší kontext, neboť právě národnostní sebeurčení a daná kritéria, jež jsou v zásadě popsána správně, nemají absolutní platnost.
Ve středoevropském sociokulturním prostoru bývá, či spíše bývala, národnost jakousi daností. To ale neznamená, že se Němcem nemůže cítit někdo, kdo se v Německu nenarodil. Národotvorné procesy, které mají kořeny v 19. století, se totiž vyvíjely v různých geopolitických celcích různě, a to, jakým způsobem kolega Doležal popisuje vznik německé národní identity, je středoevropský, či dokonce českoněmecký pohled.
Koneckonců i na našem území žili až do velkého poválečného odsunu německy hovořící obyvatelé Československa, kteří se identifikovali jako němečtí Češi - “Böhme”.
Po první světové válce přišel americký prezident Woodrow Wilson s myšlenkou národnostního sebeurčení. Tehdy se v praxi ukázalo, jak nesmírně složitý je problém národní identity a vůbec procesu, na jehož mělo být spolehlivé určení národnosti určitého člověka. Wilson byl Američan a vnímal, stejně jako mnozí Západoevropané, národnost jako do jisté míry možnost volby, jako soubor idejí, ideálů a národně-kulturních mýtů, k nimž se lze přihlásit. A také jako výzvu či nabídku, aby se evropské národy uspořádaly do celků, jež by pak fungovaly jako nekonfliktní, rozrůzněný organismus. Mírotvorná idea narazila mimo jiné právě na problém národnostního sebeurčení.
Američané, Britové či třeba Francouzi vidí národnost jinak než Středoevropané. Je pro ně víc možností volby než předem určenou daností. Britský profesor moderních dějin Alan Sharp v knize Europe and Ethnicity uvádí, že právě tento prvek - rozdílné vnímání toho, co znamená a jak vzniká národnost, způsobilo po první světové válce obrovské a do značné míry nevratné změny v geografickém členění Evropy. Pro Wilsona bylo logické, že si budou moci lidé národnost vybrat. Pro Evropany - jižní Slovany, Čechy, Poláky, Němce - ale ne.
Zde se kolega Doležal ocitl na argumentačně tenkém ledě. Vnímá problém celé Evropy jen pohledem nekonečného češství. Západní pojetí národnostního sebeurčení, zejména tak, jak se vyvinulo po druhé světové válce, je jiné.
Vznikalo v liberálnějším duchu od americké války za nezávislost, přes francouzskou revoluci a revoluce ve 30. a 40. letech 19. století. Pro Středoevropana jsou určující rasa, krev, půda, společné vědomí vlastní historie a domovská příslušnost. Američan, Francouz a Brit nevidí důvod, proč by se k jejich národnosti nemohl přihlásit někdo, kdo se v dané zemi nenarodil.
Němec je dnes kvůli svobodnému vývoji v západní části země po druhé světové válce kdesi na půl cesty od tradičního pojetí kultury půdy, krve (genů) a jazyka k pojetí národnosti jako souboru idejí. Symbolem měnících se časů jsou němečtí fotbalový reprezentanti černé pleti a z islámské části světa Sami Khedira a Kevin-Prince Boateng.
Takže i Paštun, Kurd a Arab se Němcem může stát, ostatně tisíce se jich Němci bezproblémově a dávno staly, záleží jen na tom, jakýma očima se na věc budeme dívat.
