Jak se časy mění: před 10 lety byl Zeman důchodce, Konvička se věnoval hmyzu a Okamura japonským turistům
Je to jen deset let. Pozitivní fukuyamovská vize o konci dějin se zdála skutečností. Na prahu roku 2006 byl svět zaplaven levnými penězi, ekonomický růst se zdál být věčný a krize pojmem z hospodářské historie. O Řecku se mluvilo snad jen v souvislosti s letní dovolenou. Česká republika byla necelé dva roky členem Evropské unie, což zpochybňovaly jen okrajové politické skupiny. Miloš Zeman trávil důchod na Vysočině, docent Konvička se věnoval hmyzu a Tomio Okamura japonským turistům.
Vladimir Putin byl sice prezidentem už po druhé volební období, ale do proponenta znovuzrozeného ruského imperializmu měl daleko. Na Středním východě panovaly konflikty jako po většinu posledních desetiletí, ale terorismus se zdál být na ústupu a pohyby obyvatelstva, pokud k nim docházelo, probíhaly jen v rámci regionu.
Na prahu roku 2016 jsme z iluzí vyléčeni. Politika, která se zdála být už jen střetem o výši daní, věk odchodu do důchodu a povolenou rychlost na dálnici, je opět něčím, co může zásadně ovlivnit naše životy.
Ekonomická krize zahájila proces destabilizace společnosti, radikalizace části ohrožených skupin obyvatel a znejistění střední vrstvy. Sama o sobě nevyvolala přímo „revoluční“ napětí, ale spíš erozi důvěry v demokratické mechanismy a tržní ekonomiku. Řada lidí začala připomínat účastníky zájezdu na slunečné pláže, kde náhle začalo několik dní pršet – tohle jste nám přece neslibovali….
Nejhorší krizi se podařilo během několika let zvládnout, ale její následky přetrvaly. Pocit nesplněných slibů, nebo spíš překvapení z toho, že existují rizika, na něž jsme už zapomněli, nebo je nebrali v úvahu, oživil mnohé přízraky dějin.
Prvním z nich bylo oprášení fantomů silného státu, zejména ze strany krajní levice. Trh selhává a opět selhal, banky bohatnou na úkor občanů, kapitál vykořisťuje pracující, domácí trhy je třeba chránit, stát je nejlepší hospodář a zaplatit všechno všem není otázka výkonu hospodářství, ale politického rozhodnutí.
Vzhledem k sociálním dopadům krize je spíš překvapením, že tyto tendence nezesílily ještě víc. Přesto však výrazně zvýšily svůj vliv – Syriza v Řecku, Podemos ve Španělsku, krajní levice v Portugalsku a další. Ale také na pravici pokušení etatismu a ochranářství zesílilo – viz Viktor Orbán , Marine Le Pen, bratři Kaczynští.
Zásadní otřes důvěry ale zasáhl také demokratický, parlamentní systém. Složitá doba přitahuje hlasatele jednoduchých řešení. Přítomnost jednoho silného tématu – vysoká nezaměstnanost, hrozba terorismu, či příliv imigrantů – dává vyniknout těm, kteří se nezabývají detaily, ale umí nahlas a jednoduše vykřiknout, jak by to být mělo a jak to oni zařídí.
Nejsme schopni financovat chod státu? Zajistíme si vlastní zdroje. Spáchali dva muslimové ozbrojený útok? Zakážeme všem, miliónům dalším, vstup do země. Rozhoduje Evropská unie příliš pomalu? Vystoupíme z ní. Rozdílnosti jsou pouze lokální, podstata zůstává stejná. Zdržovat se detaily a reálností vlastních návrhů je nedůstojné takových vůdců, parlamenty jsou žvanírny pro nerozhodné slabochy.
Nakonec, pro ty, kteří by takovému stylu nevěřili, je tu funkční vzor. Vladimíru Putinovi to v jeho zemi funguje, téměř nikdo ho tam nekritizuje a občané ho milují, i na trička si ho tisknou. Slyšeli jste snad o tom, že by nějakému zásadnímu rozhodnutí, třeba nasazení ozbrojenců v sousední zemi, předcházela složitá parlamentní diskuze? Dovolila by si snad v Rusku veřejnoprávní televize prezidenta kritizovat? O něčem podobném se takovému senátoru Velebovi může zdát jen v nejrůžovějších snech.
Ruku v ruce s oživenými touhami po silné ruce jde také hledání jistot, jakkoli problematických. Národ je opět slovo, které v mnohých vyvolává pocit sounáležitosti a opory. Národ nikoli jako společenství lidí spojených historií a společnými kořeny, které oporu opravdu přináší, ale jako vymezování se proti těm, kteří jsou jiní. Jazykem, barvou pleti, vyznáním, možná i jen názory, které zastávají.
Zapomenuty se zdají být lekce první poloviny minulého století, znevážena snaha evropských zemí o to, aby spoluprací v rámci Evropské unie byly potlačeny běsy, které dokázaly národnostní vášně vyvolávat. EU jistě není bezchybná, ale její hlavní poslání – udržování míru a spolupráce mezi národy, které mezi sebou po staletí vedly války, je už přes 60 let úspěšné.
Ale to už dnes pro mnohé není podstatné, volání po osamostatnění se a hledání samostatné cesty sílí. Cesty kam? V případě rozpadu EU jiná cesta než do orbitu ruského samoděržaví není. Vážně si to kritici evropské spolupráce neuvědomují?
Doba iluzí o klidném novém světě rokem 2015 skončila. Politika se opět stává faktorem, který může výrazně ovlivňovat osudy jednotlivců. Nedělejme si iluze o tom, že pokud se o ni nebudeme zajímat, naše životy půjdou poklidně dál.
Pokud se prozápadní a proevropská většina poddá této iluzi, začne se časem politika zajímat o ni – ať už si to bude přát, či nikoli. Zásadní střety o podobu světa, ve kterém chceme žít, jsou opět velmi aktuální. Vítejte v nové realitě. Vítejte v roce 2016.
