Orbánizace Polska dokazuje, že postkomunistická transformace ještě zdaleka neskončila
Polský ministr spravedlnosti Zbigniew Ziobro v sobotu přirovnal diskutovaný mechanismus dohledu Evropské unie nad Polskem k nacistické invazi a vykuchání Polska za druhé světové války. Nebohý Ziobro uvedl, že je vnukem polského důstojníka, který tehdy v odboji bojoval proti „německé supervizi“.
Na dnešek si ministr zahraničních věcí Witold Waszczykowski pozval na koberec německého velvyslance. Ten génius Waszczykowski, který nedávno na Západě zaujal výrokem:
„Chceme jen uzdravit naši zemi od jistých nemocí. Předchozí vláda uplatňovala levicové koncepce. Jako kdyby se, podle marxistického modelu, svět musel hýbat jen jedním směrem, k mísení kultur a světu cyklistů a vegetariánů, který věří jen obnovitelným zdrojům energie a bojuje proti všem formám náboženství. To nemá nic společného s tradičními polskými hodnotami.“
Protože to Waszczykowski řekl německým novinám Bild, nelze na něj uplatnit polehčující okolnost, že hovořil ke svému voličskému jádru. Je tedy zjevné, že oněm nesmyslům věří a že podle toho si jej taky v západní Evropě a Americe zařadí jako zapšklého provinciála, který je nekompetentní vykonávat post šéfa diplomacie.
Waszczykowski je symbolem dnešní vládnoucí garnitury ve Varšavě, jež po vzoru maďarského premiéra Viktora Orbána zavádí v Polsku neliberální režim tvrdé ruky v přímé opozici k západním hodnotám otevřené a liberální společnosti.
Je reprezentantem strany Právo a spravedlnost, která věří – bez solidních důkazů –, že tragédie u Smolenska, při níž zahynul polský prezident a mnoho předních politiků, byla ruským komplotem a jež podle tohoto mustru vyznání hodlá vybírat nové redaktory pro veřejnoprávní, nebo dnes už spíš státní Polskou televizi (TVP).
Vede ji další „případ“, Jacek Kurski, dosazený přímo ministrem, který v roce 2005 během volební kampaně roznášel nepravdivou zprávu, že se dědeček Donalda Tuska, dnešního předsedy Rady Evropské unie, přihlásil jako dobrovolník k nacistické armádě. Proti mediální zlovůli Práva a spravedlnosti ve Varšavě protestovalo víc než deset tisíc občanů. Podle zpráv zevnitř televize TVP, publikovaných liberálním listem Gazeta Wyborcza, dostali kameramani pokyn z vedení, že demonstraci mají snímat tak, aby vytvořili zdání co nejmenší účasti.
Strana Právo a spravedlnost prohlásila, že nebude respektovat zítřejší rozhodnutí polského ústavního tribunálu o ústavnosti změn, jež zavedla v posledních dnech a týdnech. Pokud tomu tak opravdu bude, půjde o přímý útok na demokratické zřízení Polska. Evropská unie je pochopitelně znepokojená z toho, co se v Polsku děje. Jedna věc je Orbán v desetimiliónovém Maďarsku nebo slovenský předseda vlády Robert Fico v pětimiliónové zemi, druhá Polsko, které má být regionálním lídrem, velkým klukem, jenž ostatním ukazuje cestu.
V jednom ohledu je poslední vývoj ve Varšavě pro Evropskou unii užitečný. Signalizuje, jak moc zanedbala situaci v nových členských zemích. Po vstupu v roce 2004 se zdálo, že práce na demokratické transformaci režimu skončila, byla to ale iluze. Nemocí nových členů není jen rozsáhlá korupce a klientelismus (ty jsou v Polsku paradoxně menší, neboť na rozdíl od nás a Slovenska tam nevznikla skupina oligarchů s politickým vlivem: volební kampaně jsou financovány striktně ze státního rozpočtu), případně vliv organizovaného zločinu na politiku a rozsáhlá činnost ruské rozvědky, ale především nedostatek demokratické kultury a izolovanost od toho, co se ve světě děje.
Waszczykowski, Ziobro, Orbán, Fico a další reprezentují velkou část obyvatel střední Evropy, jejich názory, způsob života, kulturu, předsudky a jistý druh zabedněnosti, jenž neexistuje jinde než v tomto regionu a projevuje se především pasívní agresivitou, okořeněnou sklony k tu víc, tu méně povedeným sarkastickým výrokům, nedostatkem vkusu a smyslu pro proporce.
Jde o dílčí selhání evropské integrace. Jen malá část obyvatel středoevropských a východoevropských států, zdá se, přijala rozšíření Evropské unie jako výzvu, jako příležitost k rozšíření životního obzoru, jeho obohacení, jako snahu neuzavírat se do hranic vlastního státu a vlastních návyků, ať už intelektuálních, estetických, vědomostních, či zkušenostních. Na druhé straně nám staré státy Evropské unie, v nichž panuje většinový nezájem o to, co se „za Německem“ děje, nedokázaly pomoci otevřít se a opravdu vstoupit do světa.
Evropská unie může a nemusí podle svých zavedených mechanismů „dohlédnout“ na to, co se v Polsku děje. To jsou však jen dílčí kroky. Brusel, Berlín, Paříž, Londýn a další města tradiční civilizace by především měly načrtnout jinou strategii přístupu ke střední a východní Evropě, která by se pokusila něco dělat ne se symptomy, ale nemocí společnosti samotnou.
