Zkusí naši politici ovládnout veřejnoprávní média stejně jako v Polsku? Příklady táhnou ...
Pouhých pár dní a nocí stačilo nové polské vládě, aby připravila další návrh zákona, který převede veřejnoprávní televizi, rozhlas a tiskovou agenturu PAP i 17 regionálních rozhlasových stanic přímo pod kontrolu vlády a de facto je tak zestátní. Ostatně nové šéfy stihla dosadit ještě rychleji. O tom, že bude zákon schválen, nemůže být vzhledem k jasné parlamentní většině vládní strany PiS pochyb. Polská mediální scéna se změní. A naši politici stanou před obrovským pokušením: co to zkusit taky?
Plán na zestátnění polských veřejnoprávních médií vzbudil v liberální části polské i evropské veřejnosti obrovskou nelibost. Nejen kvůli flagrantnímu narušení principu nezávislosti médií, ale i kvůli neuvěřitelné rychlosti a navíc jisté brutálnosti samotného postupu. Strana Právo a Spravedlnost (PiS), brzy po vítězství v parlamentních volbách, začala jednat bez jakékoli diskuse a bez sebemenšího ohledu na domácí nebo zahraniční dopady. Prostě to udělala.
A samotný akt zestátnění obohatila ještě o výhrůžný plán komplexního “hodnocení” všech zaměstnanců, který nové moci umožní zbavit se rázem všech, kdo jí nebudou po vůli. To se v evropském demokratickém prostředí, které vnímá media jako jeden z hlavních kontrolních mechanismů politické moci, samozřejmě nemůže líbit nikomu. I když…
U nás ho pamatujeme třeba od časů, které předcházely dělení Československa. Těch nekonečných nářků slovenských národovců na mediální ostrakizaci a dehonestaci ze strany Kavčích hor ovládaných “federály”. Proto si také založili “Hnutí za pravdivý obraz Slovenska” a hned po uchopení moci vyházeli z televize i z rozhlasu všechny svoje odpůrce. Stejně tak postupovala každá nastupující autoritativní moc. Nejprve ukřivděné žalozpěvy a pak - ve jménu očisty - rázné zatočení se všemi zlořády a hlavně se všemi současnými i možnými budoucími odpůrci.
Jenže kromě nezbytné solidarity s blízkým sousedem jde i o to, že příklady táhnou. A pokušení ovládnout média veřejné služby mají i u nás svoji tradici. Nejde jen o známou televizní krizi, kdy se vládní moc pokusila v rámci nastolení “objektivního zpravodajství” dosadit na Kavčí hory Janu Bobošíkovou. Podobné pokusy tu byly už od začátku devadesátých let…
Sprostý stát?
Když se tehdy český premiér Václav Klaus pohrdavě ušklíbal nad definicí veřejnoprávního média a prosazoval buď privatizaci, anebo zřízení “vládní vlnky” (stát byl tehdy v jeho očích sprosté slovo), podařilo se ještě demokraticky smýšlejícím politikům těmto plánům zamezit. Dnes už privatizaci veřejnoprávních médií naštěstí žádná relevantní strana nenavrhuje. S myšlenkami na jejich zestátnění je to však jiné.
Stát už totiž není sprostým slovem, ale stal se naopak modlou vzývanou na náměstích i při zuřivých pochodech ulicemi měst. Jen se převlékl za “národ”, protože skandovat zapáleně “Nic než stát!” zní velmi uhozeně. Rodí se tak koalice zarytých konzervativců, snících o médiích “polského typu” (tedy o médiích vychovávajících národ v úctě ke slavným národním tradicím, vlastenectví a v odporu vůči liberálním pseudohodnotám zkaženého západu), a cynických technokratů moci, kteří v ovládnutí médií s mnohamiliardovým rozpočtem vidí skvělou pojistku svého mocenského postavení.
Existuje cesta, jak zabránit pokušení vítěze příštích voleb uchvátit po ovládnutí parlamentu a Strakovy akademie i Kavčí hory, kde sídlí Česká televize, a Vinohradskou, kde je Český rozhlas. Tou cestou je společná dohoda na přijetí zákona, který veřejnoprávní média jednou pro vždy vyjme z rukou politiků a svěří je pod kontrolu významných celostátních společenských institucí, jako je tomu v sousedním Německu. To by mohlo z politické scény sejmout věčný pocit křivdy těch “dole” a stejně věčného pokušení moci těch “nahoře”. Ještě je čas. Ale mnoho už ho nezbývá…
