Intimní střet civilizací
V reakci na násilí silvestrovské noci leckde vymýšlejí, že pro muže-imigranty uspořádají kurzy chování k ženám. Že je naučí evropským zvyklostem. No, nevím.
Ty kluky není těžké pochopit. Je jim pětadvacet a v žilách mají pět litrů testosteronu. Poslední sex měli bůhví kdy, pakliže vůbec. Sehnat normální partnerku téměř nemají šanci a perspektivně se to nijak nezlepší. Mají nadbytek volného času, žádný dohled, budoucnost mizernou, ztratit nemají co. Přijeli do Evropy a ejhle: ženy se nám tu běžně pohybují samy bez doprovodu a dohledu, tváře nahaté, kabáty přiléhavé. A tak se utrhli ze řetězu – však jsme si je měli líp hlídat. Štěstí, že silvestr je v zimě, za teplého letního večera by to dopadlo výrazně hůř. Neomlouvá je nic, jen vysvětluje. Co bude příště? Situace a podmínky se nezmění, testosteronu neubude, ani těch mladíků. Situace se bude z podstaty opakovat, kurzy nekurzy.
Tohle je ten očekávaný střet civilizací – ve své biologické a prvosignální podobě. Kurz jim ještě tak vysvětlí základní pravdy, totiž že je žena svobodná a zcela rovnoprávná bytost. Možná ti mladí muži časem pochopí i náš trestní zákoník – ženu kupodivu nelze k ničemu nutit nejen fyzicky, ale ani jinak. Jak jinak? Těžká věc – kolik už bylo soudních pří, zda byla, či nebyla překročena tenká hranice dovoleného. Na takto jemné nuance příchozí nemohou být připraveni. A i kdyby to klaplo, neznamená to, že to budou schopni dodržet – rozhodne poměr vůle, frustrace a sexuální vyprahlosti.
Ale je tu ještě jemnější rozpor, který i my, evropští muži, zvládáme jen jakž takž, po celoživotním tréninku. Totiž že ženy smějí vynakládat den co den spousty energie, barev a vůní, oblečení a neoblečení, pomůcek a šidítek na to, aby byly co nejpřitažlivější, a my muži jsme povinni výsledek té rafinované snahy nevidět. Či vidět, ale nedat to najevo. Rozhodně tedy nedělat to, co snažení žen implicitně evokuje.
Tak, a teď to zkusme vysvětlit davu příchozích. Sotva se naučili, že nesmějí hvízdat, plácat a vůbec se jakkoli dotýkat. Sdělte jim, že by neměli dělat vůbec nic. Ani pochválit. Že zákon je jen začátek, společenské normy jsou mnohem, mnohem dál. Že ve formálním styku, zaměstnání zejména, vyžadují nečinit rozdílu mezi kolegou, kolegyní a kopírkou. Ti příchozí muži si budou myslet, že jsme se pomátli. Když vysvětlíme, že za to nemůžeme, že to je import z Ameriky, ztratíme v jejich očích důstojnost úplně. Pokusí-li se to oni akceptovat, ztratí tvář oni. Nebudou-li to dodržovat, zbortí nám normy. Posuneme-li tedy ty normy, ztratíme tvář my.
Možná se nás ti hoši zeptají, co s tou poloviční kastrací děláme, jak to zvládáme. Ále, mávneme rukou, hledáme si nějaké náhradní programy. Hromadíme peníze, úspěch, slávu, budujeme kariéry, sledujeme nebo provozujeme sport. A když zestárneme, hnojíme těmi hormony své zahrádky, metamorfujeme je do golfu, zvýšené četby a vnoučat. Jenže nic z toho zatím není těm testosteronovým klukům dostupné. Stojí u nádraží, blbnou s petardami, a když prochází kolem bledá dívčí tvář, zalapají po dechu.
Závěrečná mantra: měli bychom je od tohoto všeho uchránit a netýrat je. Neměli by se do takové situace dostávat. Měli by zůstat u svých rodin a svých děvčat doma.
A jestli vás zajímá téma žen, islámu a Evropy podrobněji, přečtěte si několik velmi zajímavých materiálů z pera našich zásadních autorů v tomto čísle Reflexu.
