Nemáme nutně povinnost rodit děti. Rozhodně ne kvůli penzijnímu systému a Arabům v Evropě
„Mnozí lidé chtějí mít děti. Ale zvažují, zda je etické přivést dítě do tohoto narušeného světa, kde by mohlo trpět - a podílet se - na různých pohromách a nespravedlnostech. Volba života bez dětí vyvolává z různých stran etické námitky: je "sobecké", aby někdo upustil od toho mít potomky? Selhali „ne-rodiče“ ve svém příspěvku k budoucnosti lidstva - k budování další generace? Musíme mít děti jen proto, že můžeme?“
Tyto otázky si v magazínu AEON klade britský filozof Richard Chappel z univerzity v Yorku. Nás tato otázka zajímá i v souvislosti s tím, zda máme čelit invazi imigrantů, kteří mají dětí hodně, tím, že uvadající porodnost naší populace nějak pozvedneme. Máme však povinnost něco pozvedat? Co je nám po tom?
Autor říká, že je lákavé smést ze stolu otázky našeho rozmnožování na základě tvrzení, že je to každého osobní záležitost. To samozřejmě opravdu je. Není to na vládě, nebo společnosti, aby mi nařídila, jestli mám mít děti, nebo kolik. Tato otázka spadá do soukromé sféry, kterou v řádně liberální společnosti, musí ostatní lidé respektovat.
Jenže pouhá skutečnost, že jde o soukromou věc, ještě neznamená, že morálka nutně k této otázce mlčí. Můžeme se každý jednotlivě, sami sebe, ptát: co mám dělat? Existují etické aspekty, které bychom měli vzít v úvahu.
Je správné přivést do života dítě, když to bude nevyhnutelně život se značným množstvím bolesti, nepohodlí, utrpení a zármutku? Ve své eseji "O utrpení světa" (1850), se Arthur Schopenhauer se zeptal: Pokud by byly děti přiváděny na svět aktem samotného čistého rozumu, mohla by lidská rasa existovat i nadále?
Neměl by člověk raději mít tolik pochopení pro nastupující generaci, aby je břemene existence ušetřil? Nebo aspoň nebrat na sebe toto břemeno chladnokrevně?
Není nutné hned mluvit o sobectví
Ano, můžete také očekávat, že život vašeho dítěte bude šťastný a plný radosti a lásky. Přesto někteří lidé soudí, že ani tak nemáme žádný morální důvod, abychom přivedli k existenci další šťastný život. (Taková volba je morálně neutrální, tvrdí).
A vzhledem k tomu, že jakýkoli skutečný život bude obsahovat směs štěstí a bídy, tak to spíš znamená, jak tvrdí jihoafrický filozof David Benatar, že každý skutečný život je celkově špatný.
Tvrzení „hlavně neškodit“ však není tak zvučné a silné, když jde o rozhodování, zda se dále rozmnožit. Každý život doprovází nějaká bída. Jde o to, aby nebyla bez kompenzace.
Papež František prohlásil, že nemít děti je sobecké a mluvil o chamtivé generaci, která považuje děti za zátěž a riziko. Takto vzniká deprimovaná společnost.
To je dosti konfrontační tvrzení, soudí Richard Chappel. Kde je pak hranice jestli máme mít jedno dítě, dvě, tři? Takto mluvit se zdá být nepřiměřené.
Autor říká, že musíme rozlišit dvě věci: co bych měl dělat já, a jak mám být posuzován z vnějšku. Také je třeba tady rozlišovat mezi tvrzením, že něco „musím“, anebo že je to jen „dobré“. Musím pomoci tonoucímu dítěti, pokud to jde, ale nemusím pomoci každému člověku přejít přes cestu.
Máme škálu od horšího k lepšímu a zdá se být libovolné, kde uděláme hranici – „musíš udělat aspoň tohle!“ Ve většině případů by bylo příliš kruté si myslet, že by lidé měli mít pocit viny, protože se ohledně rození rozhodli špatně.
Máme možnost volby
Lidé obecně chtějí dělat víc než jen nutné minimum. Když je někdo vzdělaný, hmotně zajištěný a má společenskou podporu, pak bývá ambivalentní ohledně toho, zda mít děti. Má totiž mnoho dalších zájmů, a ty musí omezit.
I kdyby morálka „rozmnožování“ vyžadovala, nebylo by ještě kvůli tomu legitimní je vynucovat zákonem, nebo společenským tlakem. Je totiž hodně věcí, které jsou morálně dobré, ale vyžadují tolik osobních obětí, že nikdo nemůže čekat, že je lidé budou dělat. Aspoň ne běžně.
Nikdo třeba nemůže rozumně čekat, že někdo bude dávat polovinu platu na charitu pro země Třetího svět, byť by šlo o fungující a zaručené projekty.
To se týká i rození potomstva. Můžeme připustit, že přivádět život na svět je dobré, aniž bychom se k tomu zavazovali. K budoucnosti lidstva se dá přispět i jinak, rození je jen jedna cesta. Pro další generaci můžeme něco udělat i tak, třeba dobře cíleným dobročinným darem, na děti, nebo na snížení nějakých globálních rizik.
Kromě osobních důvodů jsou i silné morální důvody, protože naší volbou mít potomky – stejně jako mnoha jinými volbami – můžeme na tento svět přivést nesmírné množství hodnot.
K tomu dodejme, že chtít přivádět na svět děti kvůli udržení důchodového systém, natožpak jako zbraň proti porodnosti Arabů, není zrovna důstojná motivace. Snad by se našly i lepší.
