Pelikánův verdikt na život a na smrt: Máme nevydat podezřelé do USA a vyměnit je za Čechy v Libanonu?
Zřejmě má před sebou ministr spravedlnosti Robert Pelikán těžké rozhodnutí, které může znamenat smrt či život pro pětici Čechů zajatých loni v létě v Libanonu. Podle serveru Neovlivní přišel českým právníkům a úřadům e-mail od lidí, kteří by mohli mít k únoscům blízko, s neúprosným poselstvím: Nevydávejte do Spojených států trojici „našich hochů“, pokud ještě „vaše hochy“ chcete vidět živé. Takto přesně e-mail nezněl, ale jeho vyznění je jasné.
O koho extremistům jde? Trojice, již už české soudy rozhodly vydat do Spojených států, ve složení Alí Fajád, Libanonec s ukrajinským pasem, a dva lidé z Pobřeží slonoviny, Faouzi Jaber a Chálid Marabí, byla zatčena loni v dubnu v Praze a je stále ve vazbě. Definitivní rozhodnutí o vydání do USA udělá právě Pelikán. Podle amerických vyšetřovatelů se na několika místech na světě, například ve Varšavě a v africké Ghaně, scházela ona trojice s agenty americké Agentury pro kontrolu obchodu s drogami (DEA).
Ti předstírali, že jsou z komunistické gerily Revoluční ozbrojené síly Kolumbie (FARC), a hodlali od nich koupit kokain a zbraně. To sice zní divně – proč by, proboha, měli právě Kolumbijci chtít od Arabů kokain? – a je možné, že detaily případu, jak je citovala agentura ČTK a zmíněný server, jsou pokroucené, jisté se však zdá, že Američané zamýšlejí naše povedené trio soudit kvůli podezření z podpory terorismu včetně obchodu se zbraněmi.
Co teď? Přistoupit na nechutný obchod s ďáblem, nebo principiálně trvat na svém, i kdyby to mělo znamenat smrt českých občanů? Bez ohledu na různící se názory se asi všichni shodneme, že Pelikánovi jeho rozhodování nikdo nezávidí. Známá učebnicová poučka praví: S teroristy (únosci) se nejedná. Stojí na předpokladu, že každé vyjednávání, neřkuli obchod s teroristy (únosci), povzbudí další zločiny: jakmile ti uvidí, že únosy a držení rukojmí se vyplácejí, bude jich více. Proto třeba skoro žádná ze západních vlád neustoupila Islámskému státu, i když na poušti podřezává jejich občany.
Jenže s teroristy se někdy nevyjednává a jindy zase ano. Dělá to třeba Izrael, ač neoficiálně a přes prostředníky, a ten nelze vinit z měkkosti vůči fanatikům. Výměna rukojmí je relativně běžnou věcí v mezinárodních vztazích. Před několika málo dny propustil Írán amerického novináře Washington Postu Jasona Rezaiana a jeho kolegy, které neoprávněně držel za údajnou špionáž, výměnou také za několik zcela právem odsouzených Íránců v USA. Loni udělala vláda amerického prezidenta Baracka Obamy gesto a propustila pět odsouzených kubánských vyzvědačů výměnou za zlepšení vztahů a propuštění Kubánci protiprávně drženého kontraktora Alana Grosse, jenž pomáhal kauze lidských práv v komunistické diktatuře.
S teroristy se nejedná, nedělají se s nimi obchody, pokud to národní zájem vyžaduje. Pokud však je v národním zájmu s nimi jednat, ba udělat špinavý výměnný obchod, politici, jež si pro taková rozhodnutí volíme, se podle toho musí zařídit a svá rozhodnutí nám pak uspokojivě vysvětlit. O právo dělat nesnadná rozhodnutí se ucházejí ve volbách, a tedy k jejich práci patří.
