Dobrovolníci, pomáhejte chudým Čechům, ne uprchlíkům: Humanitární katastrofa nízké intenzity
Včera publikovaná „zpráva o stavu chudoby“ ukazuje, že i v naší bohaté zemi žije nejméně dvě stě tisíc lidí — nepočítaje bezdomovce —, kteří jsou na samém existenčním dně a doslova živoří. Každá sebemenší nadstandardní platba je může poslat na ulici.
Sto tisíc Čechů, nepočítaje bezdomovce, žije pod hranicí chudoby a často nemají peníze na jídlo. Dalších sto tisíc na hraně chudoby balancuje měsíc od měsíce, týden od týdne. Stačí rozbitá pračka a jsou vyřízeni. Na opravu si musí půjčit u lichváře a jedou.
To říká zprávy Charity ČR za loňský rok.
„Setkáváme se často s tím, že rodiče se rozhodují, jestli zaplatí jídlo, nebo topení,“ říká Jorge Nuno Mayer, generální sekretář neziskovky Caritas Europa. Na hranici chudoby se podle zprávy v Česku pohybuje mnohem větší procento lidí než v jiných zemích Evropy.
Ti lidé jsou drženi u dna většinou kumulovanými exekucemi a jejich šance vymanit se z bídy, či alespoň splatit dluhy je minimální. V bídě žijí i jejich děti. Zpráva neříká, kolik takových dětí je, ale vzhledem k početnosti skupiny jsou jich tisíce, možná desetitisíce. Pro chudobu rodičů nemají dostatek jídla.
Proto si s dovolením troufnu vyslovit jeden rouhačský názor na adresu dobrovolníků a poskytovatelů humanitární pomoci, privátním i institucionálním: Když už chcete být dobročinní, nebylo by přece jen lepší než platit vzdělání dítěti v Indii, koupit někomu kozu v Gambii či vozit později spalované deky uprchlíkům na Balkáně přispět na to, aby děti z těch dvou set tisíc našich živořících nejchudších spoluobčanů měly na oběd?
