Kamery nás sledují na každém kroku. Ale to vůbec nevadí
Žijeme údajně v době neustálého sledování. Kdo není sledován, měl by se nad sebou vážně zamyslet, protože buď není důležitý, nebo vůbec neexistuje. Obojí je jistý důvod ke znepokojení.
Z Benešovského deníku tento pátek: Devětadvacetiletý muž podle obžaloby předloni 10. dubna během plaveckého výcviku dětí z mateřské školy osahával na těch nejintimnějších místech dvě pětileté svěřenkyně – a nezůstalo prý jen u letmých doteků. Matky obou holčiček nepochybovaly, že dcery dětskými slovy popisovaly perverzní sexuální praktiky; byly si přitom jisty, že dívenky si něco takového nemohly vyfantazírovat, čili hovořily o situaci, která se skutečně stala...
Soud však muže, instruktora plavání, osvobodil. „Nic nepatřičného nenasnímaly bezpečnostní kamery monitorující dění v bazénu, ani nezaznamenali další dospělí, jichž byla kolem celá řada.“ Tak ještě že tam ty kamery byly. Přitom se často líčí jako zlo, které se staví proti lidem. Symbolická figura Velkého bratra se připomíná tak často, že se někdy zapomíná na jeden jeho podstatný rys, kterým ho vybavil tvůrce románu 1984 George Orwell. Není totiž úplně jasné, jestli velký bratr skutečně existuje, nebo je to jen symbolický obraz něčeho jiného, třeba všemocné Strany. Vždyť se mluví o Strýčku Samovi, který ztělesňuje Spojené státy, a jen někdo slaboduchý by si přitom myslel, že nějaký takový strýček opravdu existuje.
Když se o něčem mluví příliš často, přestáváme o tom pochybovat. Skutečně jsme ale pořád sledováni? A pokud ano, je to tak důležité? Lidé se bojí o svobodu paradoxně zrovna v době a na místech, kde mají svobody tolik, že jí v dějinách nikdy tolik neměli.
Američan Neil Postman ve své známé knížce Ubavíme se k smrti z roku 1985 soudí, že existují dva druhy vizí, jak může naše společnost špatně dopadnout. Podle spisovatelů Huxleye (Báječný nový svět) a Orwella (1984) se jim říká huxleyovská a orwellovská. Orwellovskou verzi nesvobody jsme si užívali v době nacismu a komunismu a spočívá v omezení svobody pomocí represivních aparátů policie, armády, zmanipulovaných soudů, špiclů, odposlechů atd. Ta huxleyovská nesvoboda prý teprve přijde. Vystihovat ji má heslo „ubavíme se k smrti“. Člověk nebude zotročen policejní diktaturou, ale omotán jemnými nitkami všudypřítomné zábavy a konzumu.
V 80. a 90. letech se psalo hodně o tom, že nám hrozí spíše ona nesvoboda huxlyovská. Diktatur ve světě ubývalo, přinejmenším v tom světě, který nás zajímal, takže lidé větší nebezpečí čekali ze strany televizních show a internetu. Pak přišlo 11. září a kamery na každém rohu. Nejsou to ostatně jen vlády a policie a bezpečnostní agentury, kdo milují zpravodajskou techniku. Opatřují si ji i soukromníci. V některých zemích (třeba v Rusku) je běžné dát si do auta malou kameru, která snímá pořád, takže máte v případě nějakých problémů v ruce důkazní materiál.
Co je pro civilizaci nebezpečí, to se často posuzuje podle módy. Samuel Huntington se svým Střetem civilizací byl považován za autora, který přehání, než začal být radikální islamismus počátkem nového tisíciletí mnohem více viditelný a citelný. Z módy tak vyšel Francis Fukuyama se svým optimistickým Koncem historie. Pokud se ale zbavíme Islámského státu, teroristům dojdou peníze a zpomalíme utečeneckou vlnu, dojde zase na Fukuyamu, protože z něčeho bude třeba načerpat nový civilizační optimismus.
Teď jde ale o Velkého bratra. Opravdu jsme pořád sledováni a je to nebezpečné?
Když si uvědomíme, kolik dojemných zážitků bychom měli natočených z našich dovolených doma i v cizině, kdyby nám někdo dal jen zlomek těch záznamů, a jak bychom se bavili, kdybychom viděli své výrazy při výběrech z bankomatů, docenili bychom to dokumentační nadšení. Občas se samozřejmě stane, že zmizí celé dopravní letadlo a nikdo ho nemůže pořád najít, ale to jsou výjimky. Můžete si ale připomenout, jak cestující vypadali a co dělali, než nastoupili. Není to rozkošné?
Umělý problém
Je neustálé sledování, kterého bude přibývat, skutečně nebezpečné? Asi sotva, je to umělý problém, o kterém se hezky píší dramatické články. Přitom o nic nejde. V tom se podobá globálnímu oteplování. Je celkem jedno, jestli je, nebo není, jestli ho způsobil člověk, nebo sluneční cykly. Pokud je, je jednodušší se mu přizpůsobit, protože stejně nastává pomalu, než proti němu bojovat a napáchat tak ještě větší škody. Jinými slovy, bude lepší postavit hráze a couvnout do vnitrozemí, než se pokoušet násilím přesvědčovat Čínu, že nemá její průmysl tolik zapáchat.
To samé se týká kamer i toxické „zábavy“. Kamery budou, budou stále menší, budou je mít lidé v brýlích, budou na dronech, vzdušných, vodních a i podvodních, budou na psech a kočkách, v žaludku a kdo ví, kde ještě. Běda zločincům. Ale co normální lidé? Jak budou šťastní, když někdo – legálně či ilegálně – přilepí minikameru na strop veřejného záchodku? Šťastný z toho občan nebude, ale pokud budou sledováni všichni, bude to mít asi takový efekt, jako když není sledován nikdo. Už tak je záhada, proč některá média tolik fascinují fotky, na kterých nějaká celebrita při vystupování z auta údajně „nechtěně“ ukázala spodní prádlo, když při návštěvě jakéhokoli veřejného bazénu a sauny vidí běžný smrtelník mnohem víc. Po padesátých kalhotkách má publikum dojem, že ho někdo otravuje nesmyslem.
Společný jmenovatel strachu z kamer a „ubavení se k smrti“ je nejspíš jeden: strach ze ztráty svobody. Jenže pokud neděláte nic hrozného, nelze vás kompromitovat. Pokud děláte jen něco tak trochu trapného, ztratíte se v pohodě v tlačenici, protože to dělají všichni. A strach z lidí, kteří jsou zblblí z poněkud primitivní zábavy? Oni už takoví byli předtím. Přece jim nebudete brát to poslední, co jim na světě zbylo.
