Hledejme, kde nechal tesař v pomalu ale jistě hnědnoucím Visegrádu díru
Praha už dlouho nezažila tak prázdné mlácení diplomatické slámy, jako byl sraz premiérů zemí Visegrádu. Ale nejde jen o to, že „čtyřka“ nedokázala obhájit svůj plán B, jak vytlačit Řecko z Schengenu a vztyčit hradby na makedonské a bulharské hranici. Hluché vyznění pětadvacátého výročí založení Visegrádu je především příležitostí k úvahám, že by Česká republika měla včas vystoupit z tohoto společenství, které nám hnědne před očima.
Nejen státy, ale také jejich mezinárodní uskupení, se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. A ideálem, s nímž před pětadvaceti lety prezidenti Václav Havel, Lech Walesa a Józef Antall stvrdili politické sbratření střední Evropy, byl společný program – co nejrychleji vypudit sovětská vojska a stát se součástí tehdejších Evropských společenství.
Dnes se ale v rámci visegrádské čtyřky rodí spojenectví proti Evropě a sílí příklon k Rusku. Tedy politika, směřující proti původnímu smyslu Visegrádu. Proč ale potom setrvávat ve společenství, jehož zakládací listina se stala cárem papíru?
Visegrád puká již od počátku ukrajinské krize. Tehdy se proti ruské okupaci Krymu jasně postavilo pouze Polsko. Naopak maďarská vláda začala posilovat vztahy s Moskvou. Premiér Viktor Orbán prohlásil západní model demokracie za mrtvý a citoval autoritářské režimy Ruska a Číny jako vzory, které bychom měli napodobovat.
Naše země zůstala posledním liberálním ostrovem v prostoru Visegrádu. Vlády Maďarska, Polska i Slovenska sklouzly k politickému autoritářství, protiuprchlické politice, plíživému oslabování demokracie a koncentraci mediální moci. Hemingwayovo varování, že člověk není ostrov sám pro sebe, ale platí i pro státy. A tak nebezpečí, že orbánovská nákaza přeskočí i k nám, začíná být akutní.
To, co z toho vznikne, bude zajímavé, žádné euroblábolení, ale opravdová, krevnatá středoevropská zkušenost.“Kam je to ale ve skutečnosti pozvánka? Na malý uzavřený píseček na periferii Západu, kde by se politici jako Orbán, Kaczyński, Fico nebo Zeman mohli cítit (a také si počínat) jako silní vůdci a nikým neomezovaní autoritáři. A ne jako jedni z mnoha státníků na evropském hřišti, svazovaní liberálními zásadami vládnutí, na které dohlíží neodbytné bruselské orgány.
Takováhle Visegrádská skupina, vlastním přičiněním odstavená do vedlejšího evropského proudu, by bezesporu nebyla prosta krevnatosti – asi jako krvavý „bifstěk“ jako sousto pro Putina a jeho režim. Pokud se jednou nechceme stát součástí téhle upíří hostiny, je třeba hledat včas, kde nechal tesař ve Visegrádu díru.
