Neřešitelný problém: Obavy versus xenofobie
Neschopnost Evropy nějak účinně čelit migrační vlně je mimo jiné dána obrovským filosofickým problémem, který v dnešním světě představuje vztah k příchozím. Žijeme v době po holocaustu, ale také v době, kdy na nás samotné jiní holocaust chystají.
Mám bytostný strach z islámu - a to jakožto pozorovatel poučený, který pětkrát pobýval v islámském světě zcela vně turistických destinací. Islám je esenciálně pouštní paradigma, stragie přežití, které bylo formováno pro ekosystém omezených vodních a pasteveckých zdrojů. Strategie, která z podstaty omezenosti svých přírodních zdrojů musí příchozícho chápat nikoliv jako spolupracovníka, ale jako konkurenta či kořist. Tato strategie - náboženství či ideologie, jak kdo chce, prostě ucelený mem - formuje uvažování, postoje a hodnoty muslimů, kteří jsou pravověrní, to jest modlí se a nechlastají. Potvrzují to i mí muslimští přátelé, kteří jsou muslimové asi jako já žid, nemodlí se a chlastají. A islám je z podstaty toho, co hlásá, expanzivní. Takže svůj strach z muslimů a šíření islámu do Evropy nepovažuji za nic chorobného (není to fobie) ani protispolečnského. Nestydím se za strach z ideologie, která mi přiznává jen šest procent hodnoty jejího stoupence.
Křesťanství naopak vyrostlo ve výživnějším ekosystému, kde není nouze o zdroje a problémy mohou nastat při jeho distribuci. Takže jako optimální strategie přežití zde již před dvěma tisíci lety nastoupila ideologie kooperace - miluj svého bližního jako sebe samého. I když se tak nechováme, víme, naše superego ví, že by bylo správné se tak chovat - stejně jako muslim ví, že je správné převracet lidi na islám a dokud na něj nepřestoupí, chápat je jako podřadné bytosti. Základním memem židovství i křesťanství je kooperace.
A já se obávám, že příchod muslimů do křesťanského prostředí díky zcela odlišným bazálním memům o strategii přežití nemůže dělat dobrotu. A jak ukazují ponuré no-go zóny západních velkoměst či veselý Silvestr v Kolíně nad Rýnem, už teď to dobrotu fakt nedělá. Takže obavy z islámu a muslimů jsou pro nás plně adaptivní, vývojově prospěšné.
Žijeme ovšem v době po holocaustu, kdy víme, že na jakoukoliv myšlenku o kolektivní vině - rasové, ideologické, etnické - se musíme vzhledem k historickým zkušenostem dívat s nejvyšším podezřením a opatrností. A to bohužel i v době, kdy druhá strana, militantní islamisté, chystá a slibuje holocaust naší vlastní rasy a civilizace. Takže nějaká forma ne snad kolektivní viny, ale dejme tomu „kolektivní opatrnosti“ je plně namístě, naopak její absence je trestuhodná nedbalost.
Pokud však tyto obavy z přicházejícího moře islámu jakkoliv veřejně vyjádříte, okamžitě za sebou jako sympatizanty máte zástup ječících primitivů, kterým na uprchlících vadí ne to, že jsou muslimové, ale to, že jsou černí a neumějí česky. Jakýkoliv projev rozumné opatrnosti před uprchlickou vlnou k sobě okamžitě přivábí nácky všech barev a tvarů a ten subjekt, co tu rozumnou opatrnost navrhuje, se těmi za ním jdoucími nácky stává zcela nepřijatelným.
Takže se dostáváme do situace, kdy vyslovení rozumného, užitečného a vývojově prospěšného názoru je okamžitě zkompromitováno, protože ho masivně a pokud možno i násilnými útoky podpoří hnědá lůza. Útok na Kliniku pomáhající imigrantům jako vyvrcholení protiislámských demonstrací šestého února letošního roku je dobrým příkladem. A nejde jen o český problém - v Německu hoří ubytovny imigrantů za potlesku německé hnědé lůzy.
Takže vystupovat v Evropě nějak rozumně proti imigraci je sice nezbytné, vývojově prospěšné a nutné, ale zároveń také prakticky nemožné.
