Seriál Kapitoly z dějin zahraničněpolitického kutilství pokračuje dílem Bělobrádek píše pismó
Místopředseda vlády Pavel Bělobrádek píše prezidentu Ruské federace Putinovi, aby propustil ukrajinskou vojenskou pilotku Nadiju Savčenkovou, kterou Rusové podle všech solidních dostupných informací drží protiprávně a chtějí ji v obludném procesu poslat do vězení na víc než dvacet let. Je to proces vykonstruovaný a politický.
Objevují se spekulace, že se Savčenková má stát vyjednávacím artiklem ve snaze Moskvy legitimizovat protiprávní anexi Krymu. Putin se snaží dostat z diplomatické izolace a vojenskou intervencí v Sýrii se mu to značně daří.
Bělobrádkova iniciativa je mi osobně sympatická. Předseda lidovců uvedl, že Moskvě nepíše petici, ale osobně jako místopředseda vlády členského státu EU, což má, jak řekl, větší váhu než třeba petice občanů či poslanců. Byla by to pravda, kdyby Bělobrádek hovořil za stát, za vládu. Za ně ostatně mluví jak Kerry, tak Biden. Když něco řeknou, je zřejmé, že jde o oficiální politiku vlády Spojených států.
U nás je dlouhodobě nejasno. Posloucháme-li prezidenta, musíme se rychle podívat z okna, jestli už u nás nevisí ruské vlajky.
Je to politika státu? Za zahraniční politiku u nás odpovídá vláda, ale prezident dle ústavy sjednává zahraniční smlouvy, a když nebude chtít, nemusí vůbec tuto pravomoc na vládu delegovat. Jeho zahraničněpolitické výroky tedy nejsou jen žvaněním v knajpě U prezidenta v Novém Veselí, i když tak zní, stejně jako Zeman není jen obyčejný opilec, i když tak vypadá.
Co je tedy Bělobrádkovo pismó? Akt státu? Nebo vicepremiér na chvilku morfnul do nezávislého aktivisty? Možná že decentně tlačí na dnešní vládu, aby se pochlapila a postavila se za něj, i když to dnes ráno v Českém rozhlase nepřímo odmítl.
Ne že bychom neměli v zádech silné precedenty. Pamatujete na „iniciativu“ dalšího lidovce, ministra astrologie Antonína Baudyše, budiž mu země lehká, z roku 1994 o zapojení ekumenických armád do mírového procesu v Bosně nebo ještě pikantnější Kavanův česko-řecký plán na „řešení“ pokusu o genocidu v Kosovu na jaře 1999?
Tak ostudná samozřejmě Bělobrádkova akce není. Je to vlastně, viděno historicky lidovecky, progres. Třeba se jednou dočkáme Jaromíra Jágra zahraniční politiky, opravdového profíka.
