Rusko se cítí obklíčené NATO. Má ho ale někdo litovat?
Rusko rádo dává najevo, jak je obklíčeno americkými základnami, a proto se mu údajně nikdo nemůže divit, že se stará o svou bezpečnost. Objevují se argumenty, že se NATO přiblížilo až k hranicím Ruska. Co by na to říkali Američané, kdyby Moskva zřídila své základny v Mexiku?
„Mezi klíčové úkoly Spojených států v dlouhodobé perspektivě patří snaha bránit integraci středoasijských zemí, kromě toho chtějí omotat Rusko a Čínu sítí loajálních režimů a ohnisek napětí,“ prohlásil loni v říjnu náčelník Hlavní výzvědné správy generálního štábu ruských ozbrojených sil, generálplukovník Igor Sergun.
Najde se pár prostších lidí, kteří tomu snad i uvěří. Tomio Okamura píše 26. 2. na svých stránkách: „Rusko je dnes téměř obklíčené zeměmi NATO. Média berou jako samozřejmost provokační cvičení, která simulují útoky Ruska na Pobaltí, a naopak z Rusů jsou provokatéři, když jejich stíhačky hlídkují nad Baltem nebo Černým mořem.“ Možná se víra v obklíčení týká i chytřejších lidí, věřil tomu před svou smrtí v roce 2008 i někdejší disident Alexandr Solženicyn. Ten je ovšem znám svou zdrcující kritikou Západu, již vyznával i v době, kdy dostal na Západě azyl.
Jak je to s tím obklíčením? Čistě geopoliticky se stačí podívat na mapu. Evropa a Asie jsou ve skutečnosti jeden kontinent, na němž leží mnoho států. Rusko je obklopeno zeměmi, které měly s Ruskem, ať už se jmenovalo jakkoli, dost problémů.
Je to Finsko, jež SSSR v roce 1939 vojensky napadl a sebral mu část území. Litva, Lotyšsko a Estonsko, které obsadil a připravil o samostatnost. Polsko, jemuž po dohodě s Hitlerem sebral část území a nechal zavraždit v Katyni důstojníky. Spřátelené Bělorusko nemá s Kremlem žádné potíže, ale ty má pro změnu Ukrajina, jíž Rusko okupovalo Krym a část území na východě. Pak Gruzie, které Rusko obsadilo Jižní Osetii a Abcházii. Poté jsou tu další bývalé svazové republiky Ázerbájdžán, jenž má ale dobré vztahy s Kremlem, a Kazachstán, kde má Rusko kosmodrom. Nakonec jsou tu Mongolsko a Čína. V Mongolsku není o co stát a proti Číně si nikdo netroufne nic říct. Přes moře je ještě Japonsko, kterému SSSR obsadil v srpnu 1945 Kurilské ostrovy. Ty považuje Japonsko za své, ale sotva kvůli nim bude hned zítra s Ruskem válčit.
Z určitého hlediska je třeba Rusko pochopit. Jak píše Robert D. Kaplan v knize Pomsta geografie: „V roce 1991, kdy se oficiálně rozpadl Sovětský svaz, se Rusko zredukovalo na nejmenší velikost od doby před panováním Kateřiny Veliké. Ztratilo i Ukrajinu, původní srdce Kyjevské Rusi.“ Jenže i tak je pořád ohromné. V tom je taky problém, protože, jak známo, vnitrozemské země, a Rusko sice má moře, ale ne tak „použitelné“ jako námořní velmoci, se cítí zranitelné. Hranice Ruska je dlouhá. Kaplan tvrdí: „… ruské území svou rozlohou stále překonává území kteréhokoliv jiného národa na světě, protože pokrývá více než třetinu území Asie. Jeho pozemní hranice se táhnou od Finského zálivu až po Beringovo moře, tedy téměř přes polovinu světových časových pásem. Navíc tuto obrovskou a obnaženou rozlohu, která není střežena horami a stepí na své periférii, teď musí chránit ruské obyvatelstvo, jež je jen o málo větší než polovina populace bývalého Sovětského svazu. Ve skutečnosti má Rusko méně obyvatel než Bangladéš.“
Z tohoto hlediska je Rusko tak zranitelné, jak už dlouho v historii nebylo. Rusko tak nemá z hlediska geopolitiky jinou možnost než se znovu snažit znovu získat vliv v zemích jako Bělorusko, Ukrajina, Moldavsko, na Kavkaze a ve Střední Asii. Nacionalista Vladimir Žirinovskij soudil, že jižní Kavkaz, Turecko, Írán a Afghánistán by měly patřit pod ruskou nadvládu. Většina Rusů si to zřejmě nemyslí, ale bylo by to jistě lákavé.
Představa, že by snad Spojené státy nebo NATO mohly a chtěly napadnout Rusko, je absurdní. Není k tomu žádný důvod, nebyl by z toho žádný zisk, jenom pohromy a ztráty. Je ale důvod chránit státy, které se cítí ohroženy ruskými imperiálními ambicemi. Ty nejsou žádnou fikcí, ty už jsme zažili. Rusko samozřejmě může modernizovat svou armádu, doba onucí už se změnila v dobu ponožek a Rusko vyvíjí nové a moderní zbraně. Skutečnou hrozbou pro Rusko je však ono samo. Jeho závislost na vývozu surovin, vymírání obyvatel, nízká životní úroveň. Jen za první čtvrtletí loňského roku se zvýšila úmrtnost oproti stejnému předloňskému období o 3,7 procenta. Samé negativní jevy, jež se vládnoucí vrstva pokouší zakrýt ideologií vlastenectví. To je vhodné kvůli tomu, že to nic nestojí a vypadá to dobře. To je ale asi tak všechno.
Je otázka, zda se Rusko skutečně bojí cizích základen, nebo to jen využívá k vytváření obrazu nepřítele. Má dost co zakrývat a odvádět kvůli tomu pozornost.
