Teror v Evropě. Kdo za to může?
Ještě se ani nerozptýlil kouř z výbuchů, na zem nedopadly poslední střepy z rozbitých oken a začíná diskuse na téma, kdo za to může. Bezprostředním viníkem teroru je pochopitelně organizace Islámský stát, ale pojmenovat pachatele zjevně nestačí. Politici ukazují prstem na tajné služby: měly jste nás varovat. Špióni jim to vracejí: nedokážete se (v Belgii) ani dohodnout na tom, jaká bude vláda, tak jak máte potom efektivně řídit stát? A Molenbeek, čtvrť, z níž v Bruselu vzešel nejeden džihádista, je vaše prohra. Jste politicky korektní až pod střechu, nechcete nikoho urazit a pod nosem jste si nechali vyrůst ghetto, ve kterém se nevyznáte.
Problém se všemi těmito argumenty je, že jsou z velké části účelové. Lidé, kteří takto útočí, si chtějí vyřídit účty s lidmi, jež nemají rádi. Ted Cruz, konzervativní uchazeč o prezidentskou nominaci na amerického prezidenta, se ve svém prohlášení opřel do Baracka Obamy. Neviní ho sice přímo z toho, že by na pás teroristy připevnil krunýř výbušniny, ale nelíbí se mu, že ve svých veřejných prohlášeních neužívá sousloví „radikální islám“. Ten, kdo nedokáže problém pojmenovat, ho nedokáže ani řešit, myslí si Cruz.
Zastánci Obamy ho hájí. Sousloví prostě nepoužívá proto, aby svými slovy nepřiléval olej do ohně antiislámských nálad, aby nenahrával Konvičkům a Trumpům, kteří nerozlišují mezi islámem čili náboženstvím-mladším bratrem křesťanství a islamismem, protofašistickou ideologií, jež zabíjí.
Pravda, jak v podobných sporech je, nebývá někde uprostřed, ale na úplně jiné planetě. Islamisté jsou ve válce se Západem i Ruskem už dvě desetiletí. Nejdřív útočili na americké jednotky na Blízkém východě, jež tam byly proto, aby chránily jedny muslimy před jinými (saúdskoarabský Zahrán, jemenský Aden), pak na americké ambasády v Africe (Dáresalám, Nairobi), posléze nejničivěji v New Yorku a ve Washingtonu. A válka pokračovala: madridské nádraží Atoxa, Londýn, Rusko a řada menších atentátů. Před loňskými dvěma útoky v Paříži (Charlie Hebdo, Saint-Denis) a dnešními výbuchy v Bruselu je tu dlouhá řada krvavých akcí, která, bohužel, neskončila a bude zřejmě pokračovat.
Jiná věc je, že teroru existence ghett jako Molenbeek napomáhá, čili uprchlická vlna a migrace obecně sice příčinou špatné bezpečnostní situace nejsou, ale zhoršují ji. Proto mají špióni částečnou pravdu, když rozhořčeně se třesoucím ukazovákem ukazují na politicky korektní politiky. Stát a tajné služby musí mít muslimská ghetta evropských měst pod kontrolou. Je to v zájmu i naprosté většiny tam žijících muslimů.
Situace se vzdáleně podobá segregovaným čtvrtím v amerických metropolích, jež kdysi dlouho trápila zločinnost, než tam na přelomu osmdesátých a devadesátých let začala policie důsledně a tvrdě zasahovat. Bezpečnost se radikálně zlepšila, což především prospělo obyvatelům samým.
Řešení je v obou případech stejné: definitivní porážka islamistů doma a jejich momentální taktická izolace. Když se však člověk porozhlédne po politické krajině, nevidí ani jednoho politika s jasným plánem porážky islamistů. George W. Bush práci začal, udělal však mnoho chyb a zůstal na půl cesty. Barack Obama se omezuje na politiku zadržování, ale ani ta není zjevně efektivní. Jména evropských státníků snad ani není třeba zmiňovat. Britský premiér David Cameron a tehdejší francouzský prezident Nicolas Sarkozy si u Obamy před pěti lety prosadili intervenci v Libyi, ta však nejenže skočila fiaskem, ale dokonce islamistům výrazně pomohla. Země se stala jak zdrojem uprchlíků, tak základnou militantů Islámského státu.
Recept na teror v Evropě zůstává pořád stejný: daleko lepší ochrana vnějších evropských hranic než dnes, účinnější práce a spolupráce zpravodajských služeb jak na kontinentě, tak na Blízkém a Středním východě, ale co je nejdůležitější: účinná vojenská akce směřující ke zničení islamistů tam, kde se sdružují: v Sýrii, Iráku, Mali, Libyi a na dalších místech.
Všechny ostatní argumenty budou jistě hlasité a emocionální, nebudou však mířit k jádru věci a budou v sobě skrývat nebezpečí zbytečného rozptýlení pozornosti. A to je luxus, který si momentálně Evropa nesmí dovolit.
