Většina muslimů za teror nemůže, ale měli by být aktivnější
Co má být reakcí na Brusel? To samé, co lze doporučit teď, bylo již doporučováno po útocích v Paříži v lednu a listopadu 2015. A když se nic nestane, nebude patřičná reakce žádná, to samé bude lze doporučovat i po útoku příštím, a pak přespříštím atd. Takže já jen zopakuji víceméně to, co jsem už psal po Paříži I a Paříži II.
Problémem muslimské komunity v Evropě nejsou muslimové všichni, a dokonce ani jejich většina. Problémem je virulentní menšina, která nás nenávidí a chce nás zavraždit. Tato se navíc radikalizovala až v druhé či třetí generaci. Muslimská komunita jako celek se do evropské liberálně-demokratické společnosti tudíž dobře neintegrovala.
V této situaci lze konstatovat, že v islámu je přítomno dračí vejce, z něhož se už jeho obsah vylíhl. Proto je správné ujistit umírněné muslimy, tedy ty, kteří nejsou násilní a ani na násilí nepomýšlejí, že mohou žít v naší evropské společnosti klidně a bez obav a těšit se všem právům a svobodám evropských občanů. Dále ale i to, že od nich na oplátku očekáváme, že se budou od vražedných útoků svých džihádistických souvěrců nejen distancovat a odsuzovat je (což dělají), ale že pro to v rámci islámu i něco udělají. Jinými slovy, od islámské evropské komunity je nutné požadovat mnohem víc než doposud.
Dále je nutné definitivně skoncovat s tzv. „no-go zones“ – tedy islámskými čtvrtěmi v Evropě, v nichž policie na vynucování evropského práva více méně rezignovala. Naopak, po vzoru bývalého newyorského starosty Giulianiho je nutné navýšit permanentní policejní přítomnost právě v těchto čtvrtích a i ta nejmenší porušení pořádku okamžitě zastavovat. Ukázat umírněným muslimům a špatně integrovaným menšinám, že to s vynucováním evropského práva myslíme vážně.
Když se Západoevropanům nezdařila integrace jejich muslimských komunit, není důvodu si myslet, že by se zdařila nám. A navíc, ten problém džihádistické radikalizace přichází později, až v druhé a třetí generaci. Proto by v této situaci mělo platit moratorium na další muslimskou imigraci do Evropy; předem totiž nikdo neví, zda konkrétní muslimský imigrant bude patřit k umírněné většině, anebo k islamistické menšině. Čím více muslimských imigrantů, tím více bude v absolutních číslech stoupat i počet těch džihádistů mezi nimi.
Problém uprchlíků je nutné řešit vytvořením bezpečných zón pro ně na Blízkém východě – jejichž bezpečnost bude zajišťována evropskými vojenskými a policejními silami (ano, tudíž nová intervence), nikoli jejich přijímáním do Evropy. Neumíme, nedokážeme je totiž integrovat. Respektive většinu snad ano, ale nikoli tu vražednou menšinu.
Otázka islámu v Evropě je věcí vážnou – smrtelně vážnou, jak se ukazuje. Měli by se k ní čelem postavit odpovědní lidé; neměla by být establishmentem zametána pod koberec (přijímat další a další uprchlíky), a tak přenechávána šaškům, jaké máme i u nás.
Lákadlo džihádistů
Pak je tady problém tzv. Islámského státu (Dá‘iš). Ten se prokázal být ideologickým, propagandistickým a rekrutujícím magnetem pro islamisty z Evropy. Jeho existence už po vraždách v Paříži byla pro nás netolerovatelná; on však stále existuje. To je hrubá chyba Západu.
IS pro nás představuje existenční hrozbu – ne že by snad mohl vůči nám vojensky expandovat, ale tím, že jeho samotná existence je magnetem pro islamisty. Málo lidí si uvědomuje, jak je pro ideologický radikalismus důležitý státní útvar, režim. Je symbolem, vzpruhou a povzbuzením radikální kauzy. Dodává svým stoupencům v zahraničí naději, inspiraci.
Zničení nacistického státu před sedmdesáti lety neznamenalo konec všech nacistů, ale odstranění smyslu jejich životů. Rozpad Sovětského svazu a zánik jeho režimu neznamenal konec všech komunistů, ale zklamání jejich nadějí.
Islámský stát je vztyčeným prostředníčkem nám, Západu, prostředníčkem vzdorně strčeným do obličeje. Jeho zničení nepovede k okamžitému zániku všech islamistů - válka proti nim bude trvat, stejně jako studená válka trvala několik desetiletí -, ale k jejich demoralizaci a deziluzi. Jejich kauza se už nebude jevit jako vítězná.
Vůči tomuto státu musíme zaujmout catonskou strategii (dle Catona staršího: „…ostatně soudím, Kartágo musí být zničeno“). Bombardovací kampaň proti němu by měla trvat tak dlouho, jak bude nezbytné, aby byl zničen, zadupán do roztaveného písku pouště. Všemi pro tento úkol dostačujícími prostředky, jež se nacházejí v arzenálech západních zemí. A když říkám všemi, myslím tím všemi.
Pomýlený Bush?
A pak poslední věc. Georgi W. Bushovi se vysmívali, když obhajoval iráckou válku slovy „bojujeme proti nim tam, abychom proti nim nemuseli bojovat tady, v ulicích našich měst“. Smáli se mu, že irácká válka naopak islamisty tvoří. Možná, a přitahovala je do Iráku, aby tam bojovali proti Američanům.
Barack Obama jednotky stáhl. Islamisté nezmizeli, naopak si našli další bojiště: bojiště západoevropských měst.
Madrid, březen 2004; Londýn, červenec 2005; pak téměř deset let pauza – ale potom nastaly krátce za sebou: Paříž, leden 2015; Paříž, listopad 2015; Brusel, březen 2016. Byla to náhoda? Že těch téměř deset let, když více méně Západ bojoval na Blízkém východě, nic, a pak (po našem vojenském stažení) najednou tři „pecky“ v průběhu roku a čtvrt?
