Jsem ze „šestky“. Čínská vlajkosláva na Evropské mi nevadí
Jsem celoživotní obyvatel Prahy 6. A jako každý, kdo prožil nemalou část života v komunistické totalitě, si pamatuji nejrůznější „mavátkové“ oslavy na dnešním Vítězném (dříve VŘSR) náměstí nebo vítání delegací na Evropské (dříve Leninově) třídě. Přesto se nemohu přinutit k tomu, aby mě čínská vlajkosláva, vyvěšená na cestě z ruzyňského letiště, nějak znervózňovala. Nejen proto, že jsme podobnou výzdobu mohli vidět třeba v Londýně nebo v jiných západních metropolích při návštěvě čínského prezidenta nebo premiéra. Ale také proto, že nerozumím tomu, jak to má ohrožovat zdejší demokracii. Nebo ta se snad zhroutí pod náporem Tvrdíkových billboardů?
Západ, jehož jsme součástí, už dávno nasadil vůči Číně pragmatickou politiku. Je to logické. Jde o budoucí největší ekonomiku světa, v níž pod komunistickým nátěrem bují tak drsný kapitalismus 19.století, že by se naši soudruzi při jeho podrobném studiu orosili studeným potem. Ano, Čína je v širším smyslu slova dlouhodobým geopolitickým konkurentem Západu. Ale rozhodně pro nás nepředstavuje nějaké aktuální geostrategické riziko, na rozdíl od Ruska a jeho expanzionistické politiky. A už vůbec ne žádné bezprostřední bezpečnostní ohrožení, jaké k nám přichází z islámského světa. Zcela nepochybně ale představuje jisté obchodní a investiční šance - i když bychom je na druhé straně neměli přeceňovat.
Nicméně, žijeme samozřejmě v demokracii, bude se tedy na protest mávat tibetskými i tchajwanskými vlajkami. Někdo bude dokonce mávat oběma současně, což je obzvláště půvabné vzhledem k tomu, že podle Tchajwanu je Tibet nedílnou součástí čínského území. Asi se také opráší několik týdnů stará „aféra“ o partnerské smlouvě Praha-Peking. Sice se v ní nic nepraví o tom, že by Tchajwan byl součástí „komunistické Číny“ (jak tvrdí jeden politik, který sám chtěl svého času sestavovat vládu s podporou komunistů), ale to, že Tchajwan je součástí čínského území - což mimochodem v zásadě svou dikcí odpovídá představě samotného Tchajwanu, považujícího se za jediného legitimního představitele celé Číny.
Když už jsme u Tchajwanu a pevninské Číny – rétorika je jedna věc, praktická politika druhá. Pár čísel: v 70.letech byly v oběma zemích zcela zakázány vzájemné návštěvy. Dnes proudí oběma směry miliony turistů. V roce 2008 bylo zavedeno přímé letecké spojení, na začátku 108 přímých letů týdně, dnes přes 600 týdně. V roce 1985 Tchajwan nevyvážel na pevninskou Čínu skoro nic, dnes je to přes 40% jeho celkové obchodní výměny. Tchajwanské investice na pevninské Číně také rostou raketovým tempem. V roce 2015 se poprvé od občanské války setkali prezidenti obou zemí. A tak by se dalo pokračovat. Jestli si proto někdo myslí, že na Tchajwanu mají radost, když si jedna marginální česká strana dělá politické téma z citlivých „cross-strait“ vztahů, tak se velmi mýlí. Ve skutečnosti si u nás jen někdo zatančil v porcelánu.
Na závěr: česko-čínským vztahům by určitě prospělo méně „krtečkování“ nebo „pandování“. Stejně tak by bylo potřebné, aby si tuto bilaterální relaci nepokoušelo pro sebe u nás zprivatizovat jen pár jedinců. Chtělo by to naopak jistou míru politické shody, oproštěné jak od emocí, tak od politického kalkulu. Právě proto je dětinské vytvářet představu, že návštěva čínského prezidenta nebo vůbec jakýkoliv zájem Číny o Českou republiku znamená téměř jakýsi symbolický postupný návrat starých pořádků. Tuhle hru během příštích dnů hrát nebudu.
