Mají politici zvýšený narcismus? Mají, ale patří to v přijatelné míře k věci
Že jsou politici duševně narušení jedinci, je tvrzení, které se stalo folklórem veřejných debat. Jsou na to téma ale nějaké relevantní průzkumy?
I u nás se v minulosti objevily návrhy na psychiatrickou léčbu některých politiků, především dvou posledních prezidentů. Nemáme ale žádný známý průzkum, který by se empiricky zabýval tím, jak na tom politici ohledně své normality jsou.
Američané se tím ovšem zabývali. Server Psychology Today v roce 2011 zveřejnil článek, kde téma rozebírá.
Říká se tam, že ačkoli nemáme moc empirických výzkumů týkajících se osobnostních rysů politiků, existuje mnoho komentářů na toto téma od psychoanalytiků a dalších klinických pracovníků. Životy politiků jsou dost pokryty médii, to dává lékařům dostatek příležitostí, aby dospěli k nějakým závěrům o politicích a jejich "psychologických vlastnostech".
Když se na výsledky jejich práce podíváme, zjistíme, že ty závěry jsou dost podobné. Jednou z nejčastějších vlastností, o které lékaři hovoří, je narcismus. Jak autorka článku Lisa J. Cohen píše, ve skutečnosti narcismus ukazuje na „velmi křehké a nestabilní sebepojetí“. Aby narcisté kompenzovali své křehké sebevědomí, jsou zaujati svým vlastním image a jsou velmi citliví na stud a ponížení.
"Typický narcista má velkolepé sebepojetí s nahuštěným pocitem vlastní důležitosti a zvýšenou potřebu pozornosti, postavení a uznání."
Dále píše, že existuje dotazník nazvaný Narcissistic Personality Inventory (NPI), který hodnotí narcistické rysy osobnosti člověka. Publikovali ho Raskin a Hall v roce 1979 a od té doby je rozšířeným názorem pro testování narcistických rysů. "V roce 1984 Robert Emmons rozdělil celkové NPI skóre do čtyř odlišných dimenzí, které se zabývají položkami jako vůdcovství/autorita, nadřazenost/arogance, sebestřednost/sebeobdiv, vykořisťování/nárok.
Jak dopadají politici, když se porovnají s příslušníky jiných profesí?
Robert Hill a Gregory Yousey poslali NPI na 123 univerzitních fakult, 42 politikům, (zákonodárcům ze čtyř amerických států), 99 duchovním (protestantským i katolíkům) a 195 knihovníkům. Jejich studie z roku 1998 našla významný statistický rozdíl. Politici měli vyšší bodování na škále vůdcovství/autorita a duchovní nejnižší na škále vykořisťování/ nárok. Politici měli vyšší skóre než ostatní tři skupiny v narcismu, ale rozdíly byly dány především vysokým skóre na škále vedení/autorita. Je zajímavé, že i když rozdíly nedosáhly statistické významnosti, politici měli také nejvyšší skóre na škále nadřazenost/arogance a vykořisťování/nárok. Profesoři měli nejvyšší skóre na škále sebestřednost/sebeobdiv. Tyto poslední rozdíly ale mohly být kvůli chybějící statistické významnosti dílem náhody.
V jiném textu Lisa J. Cohen uvádí: "Pro úspěšnou politickou kariéru, musíte mít obrovský drive, obrovské sebevědomí. Musíte tolerovat spoustu lidí, kteří jsou vůči vám nepřátelští. "Jste obklopeni adorováním a výhodami," říká. Abyste mohli mít pocit, že na to máte nárok, musíte mít osobnostní rysy, které by vás v jiných situacích dostaly do potíží."
Tady můžeme myslet na známé věci, jako jsou imunita, vysoké příjmy (byť se nedají často srovnat s příjmy špičkových manažerů a úspěšných podnikatelů), příplatky za různé obskurní funkce a diety všeho druhu a nekonečné množství recepcí a služební vozy a cestovné.
Obyčejný čičmunda z lidu, který má co dělat, aby každý měsíc zaplatil složenky, je samozřejmě poněkud rozrušen, když vidí skupinu lidí, která požívá různých výhod a nezdá se, že by produkce této skupiny odpovídala vynaloženým nákladům. U politiků jde zvláště o zmařený čas ztracený nesmyslnými spory, které se týkají samotného politického boje a ještě více o různé legislativní zmetky, které je třeba stále novelizovat.
Na druhou stranu je třeba přijmout, že každá profese má své vlastní rysy, kterým se nemůžeme vyhnout a bez kterých by nebylo možné ji vykonávat. Asi tak, jako se masér nesmí štítit lidského těla a záchranář nesmí u nehody propadnout ochromující lítosti a bát se krve a skautský vedoucí musí mít jistou dávku infantilnosti. Politici budou vždycky narcisté a bojovat o moc, prostě to k jejich práci patří. (Jisté zesílené sebezalíbení se samozřejmě týká i duchovních, novinářů a herců.)
Problém nastává až tam, kde dotyčné vlastnosti rozbují tak, že začnou být ochromující. Občan, který volá po „defenestracích“, by měl domyslet, co se tím slovem myslí. Znamená to vyhodit někoho z okna a zabít ho. My jsme zažili v naší historii dvě defenestrace a po každé z nich přišla katastrofa. Více smyslu pro realitu někdy neuškodí.
