Eurohujeři i po odchodu Velké Británie dál nesmyslně a nebezpečně tlačí na pilu
Místo sypání popela na hlavu vyrazili eurohujeři a bruselští byrokraté v pátek ráno, když už byl jasný odchod Velké Británie z EU, do útoku. Opět nesmyslně a bez jakéhokoli plánu, co všechno to způsobí. Přitom právě jejich politika a neschopnost reagovat na mnohé problémy doby přispěly k Brexitu.
Kdekdo vyzývá britského premiéra Davida Camerona k rezignaci (referendum o vystoupení z EU Cameron vymyslel, slíbil a teď na ně paradoxně doplatí), ale poroučet by se v první řadě měla část generality bruselské Evropské komise.
To, co na adresu některých členských zemí opakovaně říká předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, jsou někdy nehoráznosti zavánějící otevřeným vyhrožováním. Jako kdyby byl odlišný názor něčím nečistým. Juncker v tom ale nebyl a není sám.
Eurohujeři nás místo přemýšlení o celkové a dlouhodobé léčbě Unie neustále navádějí na scestí. Vymýšlejí svazující a omezující regulace, vyhlášky, směrnice, dotační programy a u toho si budují vlastní hradbu frustrující byrokracie, která dusí v zárodku vše, co by jen trochu mohlo ohrozit jejich vysoké platy a dobré židle zaměstnanců Evropské komise v Bruselu a na jiných místech.
Přestože bylo dlouhá léta jasné, že jednou podobný postup narazí a EU se může začít drolit, místo kompromisů a změny dohod a smluv zněla ultimáta. Odchod Velké Británie tento systém zásadně narušuje a spustí lavinu.
Bude to ale pro Brusel něco znamenat? Změní se často nesmyslná politika společných evropských institucí? Mám velkou obavu, že nikoli. Naopak jsme po zveřejnění výsledků britského referenda ihned uslyšeli další výzvy k utužení integrace, k ještě většímu propojení v pevném jádru EU (kdo a co to vlastně v současnosti je?) a jiné utopické myšlenky.
V tomto směru jsou mnozí Evropané naprosto nepoučitelní, bohužel včetně některých českých politiků a elit. Neblahou roli v tom sehrává politika německé kancléřky Angely Merkelové, jež je označována za „nejvlivnější ženu světa“. Možná to tak i je, ale právě v tom je největší problém, který vyvolává otřesy v Evropě.
Nestačila snad neschopnost adekvátně reagovat na migrační krizi? Nestačila nebezpečná politika vynucovaného přibližování Turecka do Evropské unie, přestože tato země do ní nikdy nemá patřit? Nestačila snad zpackaná politika Bruselu na Ukrajině, jež tam vyvolala rozkoly vedoucí k destrukční válce?
Prounijní evropské elity (politické, byznysové i společenské) si ne a ne uvědomit jeden zcela zásadní problém: To, co tak skvěle vyhovuje jim a co tak dobře dokážou protavit v zisky, nevyhovuje velké části evropské veřejnosti. Duši sjednoceného Evropana se stvořit nepodařilo. Nadále ale slyšíme poučování těch nahoře, že oni daleko lépe vědí, co mají dělat ti dole. To vedlo k vystoupení Velké Británie z EU.
Eurohujerské tlačení na pilu bude bohužel pokračovat dál. Další referenda a snahy o „rozpuštění a vypuštění“ EU jsou proto na obzoru.
