Když máma mlela maso a černoušek byl jen na čokoládě. Masy chtějí starou dobrou EU
Nálada v evropském bloku před deseti lety připomínala teplé srpnové odpoledne: ekonomika hospodářsky nejsilnějšího uskupení světa utěšeně rostla, v názorech na rozšiřování EU o postkomunistické země převážila euforie, neboť životní i legislativní úroveň v nových zemích se zvyšovala nad očekávání dobře a z uvolnění motivované pracovní síly těžili i západní investoři a jejich trhy.
Evropská unie se zdála jako nedotknutelný celek, který se bude dál úspěšně rozšiřovat, občané čekali rostoucí blahobyt, klid a mír. Pak přišla krize. Nikdo nečekal, jakou destrukci hodnot může v té vyspělé Evropě, v té výspě světového humanismu a bohatství, způsobit. Jaké temné proudy a staré mýty opět vyjdou na světlo.
Záchrana eurobloku před ekonomickou zkázou stála Brusel biliony eur. Evropské domácnosti zchudly o šestinu. Nejtěžší břemeno naložila krize na bohaté státy eurozóny, ne na exitující Brity či rebelující střední Evropu. Ekonomika se jakž takž stabilizovala, lidé začali žít skoro jako dřív. Jenže zmizely jistoty a probudil se strach. A démon, který přinesl revoluční hlad po rozbití starých struktur, už číhal venku.
Nositelem nové revoluce netypicky nejsou mladé pokrokové síly. Jsou jím masy lidí, kteří se chtějí vrátit do přehledné doby, kdy svět byl ještě v pořádku – táta chodil do práce, máma mlela maso a černoušek byl vidět leda na obrázku sváteční čokolády. Mnozí vůdci tuto nesplnitelnou vizi slibují: barvotiskovou starou dobrou Británii, české Švýcarsko, jistotu práce, opevněné hranice.
