Turecko bez přátel a teď zřejmě i bez milionů turistů. A za humny s islamisty a bojechtivými Kurdy
Riskantní a někdy velmi agresivní politika Turecka a jeho nesmiřitelného prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana přijde v konečném důsledku jediného člena NATO na Blízkém východě hodně draho. Zrůdné atentáty (jeden z nich byl včera spáchán na letišti v Istanbulu) jenom rámují nebezpečnou situaci, do které se tato země dostala. Turci totiž nemají na to, být proti všem. I když se o to zcela nesmyslně pokusili.
Podobně jako Západ v Iráku a předtím v Afghánistánu, i Turecko se dopustilo naprosto fatální chyby, když utajeně pomohlo stvořit zrůdu jménem Islámský stát. Právě přes turecké území lehce pronikali zejména do Sýrie zahraniční džihádisté, islamisté si zajišťovali zásobování převážně z Turecka a vláda v Ankaře tomu přihlížela. Stojí totiž na straně rebelů proti syrskému režimu Bašára Asáda a nějaký ten ozbrojený islamista ji dlouho nevadil. Až do doby, než se hrdlořezové z Islámského státu nezačali odpalovat při teroristických útocích i na tureckém území.
V prekérní, nebezpečné a dokonce velkou válkou hrozící situaci jsou Turci vzhledem ke Kurdům. Nejenom těm domácím, ale i ozbrojeným kurským skupinám v Iráku a Sýrii. Stav je naprosto absurdní - zatímco členské státy NATO (včetně Česka, Francie, Británie, Německa či USA) vyzbrojují Kurdy v boji proti islamistům, tak jiný členský stát Severoatlantické aliance (právě Turecko), s nimi vede válku. A Kurdové hlavně v Sýrii tak zesílili a obsadili tak velké území u tureckých hranic, že další velká otevřená válka je na spadnutí.
Turecko také ztratilo loni a letos takřka veškerou podporu u evropské veřejnosti kvůli tomu, že existuje důvodné podezření, že „exportovalo“ do Evropy statisíce uprchlíků ze svého území. Nic na tomto pohledu nezmění ani pofiderní dohoda o migraci (ve skutečnosti jde o miliardový úplatek v eurech), kterou se s Erdoğanem snaží za EU vyjednat německá kancléřka Angela Merkelová. Potupné básničky, které zní na adresu tureckého prezidenta ze starého kontinentu, jsou jen důsledkem tohoto stavu.
Velké obchody, miliony turistů a také vojenské zakázky, to byly ještě před rokem i vztahy Turecka s Ruskem. Jenže sestřelení ruské stíhačky tureckou armádou u syrských hranic (došlo k němu 24. listopadu 2015) bylo opět nedomyšleným a nebezpečným aktem velkoturecké politiky. Putin okamžitě uškrtil „přísun“ několika milionů turisté a zavedl sankce. Turecko přišlo za pár měsíců o miliardy dolarů. Proto přišel Erdoğan v minulých dnech s prosíkem – napsal omluvný dopis rodině zabitého ruského pilota. Teď čeká, zda mu car Putin odpustí. Ten toho jistě a s chutí využije a pak zneužije pro své účely.
V květnu 2010 pak turecká vláda povolila vyslání konvoje lodí do palestinské Gazy, přestože dobře věděla, že Izrael jejich přistání nepovolí. Při zadržení lodí vypukl konflikt, který stál životy 10 tureckých aktivistů. Ankara následně přerušila úzkou spolupráci s Izraelem. Doplatila na to především ona. Kromě jiného přišla o důležité zpravodajské informace a utrpěla i v oblasti vojenské a obchodní. Trvalo celých šest let, než Erdoğan uznal, jak moc se v tomto případě mýlil. Vlastně mu nic jiného nezbývalo, protože Turecko zůstalo jako kůl v plotě. Obě strany se teď usilovně smiřují, ale předchozí důvěra se obnoví jen opatrně a pomalu.
Turecko se pod vedením dlouholetého premiéra a současného prezidenta Erdoğana prostě pustilo do velmocenské hry, kterou naprosto nezvládá. Toho využívají také islamističtí a kurdští teroristé, kteří opakovaně útočí na civilní cíle v Turecku a snaží se tuto zemi oslabit, rozvrátit a připravit o miliony turistů a tím o peníze. Bohužel se to postupně daří. Podobně jako předtím v Tunisku a Egyptě.
Cesta z toho ven bude dlouhá a těžká. Jenže Turci si velkou část problémů způsobili sami. Litujme proto civilních oběti odporných teroristických útoků v Turecku, ale vláda v Ankaře si žádného slitování nezaslouží.
