Ten nejodvážnější z nás to ve Varech řekl nahlas: Fotbal!
Dlouho to vidělo ve vzduchu, až to konečně jeden z nás, na první pohled takový nenápadný kluk za mnou v řadě, řekl nahlas: “Večer hrajou Němci s Italama.“ Ovšem, řekl to odevzdaným tónem odsouzence, který ví, že na svém osudu stejně nic nezmění. On půjde večer do kina na film, který vybrala jeho holka.
Přehlédl jsem plný sál, který čekal na šokující dokumentární portrét rakouského herce Helmuta Bergera. Dvojice ověšené akreditačními kartičkami se skláněly nad programem a už zase plánovaly, jaký film utrhnou, jakmile skončí tento. Možná víc z nás chlapců mělo na jazyku nekřesťanskou větu, která by ve svatostánku filmu, hotelu Thermal, vůbec neměla zaznít. Ale jenom jeden z nás sebral odvahu a vyslovil ji nahlas. Večer je proboha čtvrtfinále mistrovství Evropy!
Každý druhý rok to tady bývá problém – vyřazovací boje světových a evropských fotbalových turnajů se s festivalem překrývají, neboť se Barťák nedohodl s UEFA . A mě pokaždé napadne: nač to pokrytectví plné plkání o zlatém řezu, hloubce ostrosti, hloubce výpovědi, bergmannovské metafoře, když bychom ty zápasy ve velkém počtu rádi viděli. Proč fotbalu nevěnovat jeden kinosál, a mezi dvěma šokující dokumentárními portréty pustit pěkně na velkém plátně kopanou?
Copak fotbal není drama? Není snad plný emocí, tragických rozhodnutí (špatné trenérovo střídání), baletní krásy (když se to umí), nepotkává se snad i tady smích i pláč?. Řekněte mi, který americký thriller se napětím vyrovná penaltovému rozstřelu? Žádný. A proč? Protože na rozdíl od filmu během zápasu ani jeho tvůrci nevědí, jak to dopadne. A jaká herecká etuda se vyrovná nafilmovanému pádu v pokutovém území, aby rozhodčí písknul penaltu? Když fotbalový fanda použije slovo nafilmovat, vysloví ho s pohrdáním, protože do sportu nepatří žádná faleš ani přehrávání.
Scénáře zápasů píšou detaily, mokrý trávník nebo minela obránce, a v tom je jejich krása. Na fotbale nikomu nevadí, když se v polovině utkání změní žánr a z komedie se stane tragédie, případně z komedie fraška, případně bramboračka, kterou dopustí rozhodčí, ale to už jsme v gastronomii. Fotbalové příběhy jsou neodhadnutelné a vzpírají se jakémukoli klišé. Klišé je, když Angličani porazí Island. A vidíte, teď ve Francii to skončilo překvapivě opačně. V tom je půvab fotbalu.
Já vím, jak to večer bude vypadat v kinosálech hotelu Thermal na dalším z šokujících dokumentů anebo jiné vysoce umělecké produkci. Herec na plátně ze sebe serve košili a řekne „Tak vystřel, ty fašoune,“ herečka opustí nedobrovolně dítě a zaštká, nicméně ve tmě budou nezúčastněně hořet ohýnky mobilů. Ti méně odvážní budou sledovat online přenos alespoň takto „nenápadně“. Prozradí je až když nekontrolované vyjeknutí po vstřelené brance Italů, na něž měli vsazeno.
Dokáže tohle se svými fanoušky film?
