Vláda pár stovkami vyzvala Čechy k množení. Jedny pleny to fakt ale nezachrání
Premiér Bohuslav Sobotka po čtvrtečním zasedání vlády zvěstoval zprávu, že rodiny se dvěma a více dětmi si od příštího roku daňově polepší. Zvýhodnění na druhé dítě se zvýší o 2400 korun ročně (tedy 200 korun měsíčně), na třetí a každé další dítě pak o 3600 korun ročně (300 korun měsíčně) ve srovnání s letošním rokem. Pro rodiny s jedním dítětem se nic nemění.
Na úvod je třeba říci, že jakákoliv podpora rodiny ze strany státu je správný krok. Je to z jeho pohledu de facto investice do budoucna, aby se v něm počet obyvatel státu vlivem přirozené mortality pokud možno nezmenšoval (a měl kdo splácet vládou nasekané dluhy a přispíval důchodcům na jejich penze – tedy budou-li v tu dobu ještě nějaké).
Tím však kladná hodnocení končí. Abychom mluvili o konkrétních číslech, je potřeba uvést, že roční daňové zvýhodnění činí dnes u jednoho dítěte 13 404 korun, u druhého 17 004 korun a u třetího a každého dalšího 20 604 korun. Člověk ani nemusí být příliš zběhlý v matematice, aby zjistil, kolik z této částky připadá na jeden měsíc a kolik to bude po valorizaci. Žádný ranec to tedy není.
Účelem tohoto vládního opatření je nepochybně přimět Čechy k zakládání vícečetných rodin. Porodnost v posledních letech sice mírně vzrostla, ale stále nedosahuje hranice potřebné pro přirozenou reprodukci obyvatel. Podle posledních dat Českého statistického úřadu počet obyvatel České republiky vzrostl, ale jen díky migraci. Jinými slovy, nebýt přistěhovalců, Češi vymírají.
Otázka tedy zní, zda budou stačit dvě či tři stovky měsíčně (cca jedno balení dětských plen) k tomu, aby si Češi pořídili více dětí. Samozřejmě, že nestačí. Výdaje spojené s dětmi jsou mnohem vyšší a vzniklá situace, kdy jeden z rodičů je doma s dítětem, dává rodinnému rozpočtu mnohem větší zásah, než je státní daňový bonus. I ten navýšený od příštího roku.
V Česku o rodinné politice všechny strany vesměs mluví a jen tu a tam se podaří pro rodiny nějaké drobné vydupat. Naopak dnes je módní mít děti v pozdějším věku nebo je nemít vůbec, protože brzdí v kariéře a nebo se o ně nemá kdo postarat (školek je málo nebo jsou drahé, prarodiče ještě pracují). Tradiční trojstupňové rodinné vazby, jež jsme znali ještě na začátku 90. let, se postupně rozpadají a dnešní děti nevědí, co to jsou prázdniny u babičky na vesnici. Rodiče pak zoufale hledají, kam své ratolesti přes léto „upíchnout“.
Pár stovek od státu je sice vítaným „drobákem“ k dobru, ale k většímu plození dětí Čechy nepřesvědčí. Lidé si je dosud pořizovali, protože chtěli mít rodinu a vidí v ní smysl svého života. Počítali s tím, že se budou muset uskromnit nebo spoléhat na pomoc příbuzných (někteří si na to stihli alespoň něco naspořit). Chce-li stát opravdu v tomto směru podnikat něco viditelnějšího, měl by ve společenském povědomí akcentovat význam rodiny, její soudržnosti a významu pro společnost, dále pak podporovat firmy provozující školky nebo tlačit zaměstnavatele k podpoře zkrácených pracovních úvazků. Dnešní kult výkonu, kdy každý „nic nestíhá, protože maká“ a prodlužující se věk odchodu do důchodu zde míchá pro rodinnou politiku takový smrtící koktejl, že by z něj drtivou většinu mladých rodin nevyléčil ani pětinásobek navrhované daňové podpory.
