Jsou Havel, Bush a Blair kvůli válce v Iráku stejní zločinci jako Saddám Husajn? Kapitální nesmysl
Zničující verdikt. Rozhodnutí jít do války v Iráku byla chyba. To jsou závěry mnoha světových médií po zveřejnění zprávy Chilcotovy komise, jejíž zřízení oznámil britský premiér Gordon Brown v červnu 2009 a která měla objasnit účast Velké Británie ve válce v Iráku v roce 2003. Komise údajné zloduchy a příčinu všeho zla světa odhalila – je to například expremiér Tony Blair či bývalý americký prezident George W. Bush. A my k nim můžeme přiřadit i Václava Havla.
Proč také Havla? No přece Václav Havel podepsal v lednu 2003 takzvaný Dopis osmi (text některých evropských politiků), který válku v Iráku podpořil. A ze stejných důvodů jako Blair a Bush. I Havel měl obavu, že irácký diktátor Saddám Husajn má zbraně hromadného ničení a mohl by je použít. Zbraně se ale nenašly (informace zpravodajských služeb byly buď nesprávné, nebo lživé), válka prý byla zcela zbytečná a zločiny masového vraha Saddáma jsou relativizovány.
Politici Západu jsou dnes někdy stavěni kvůli válkám v Afghánistánu či Iráku dokonce na roveň diktátorům. Což je obludný nesmysl. Některé komentáře pak zavánějí naprostou manipulací. Anglický list The Guardian ve své levicové svaté inkvizici dokonce dospěl k závěru, že u Blaira „rozdíl mezi soukromým a veřejným zdůvodněním války podpořil nedůvěru, která - umocněná bankovní krizí a skandálem kolem poslaneckých výdajů - poháněla volbu pro Brexit“. Aha! Takže za Brexit nemůže pokřivená politika EU, ale i konflikt v Iráku v roce 2003. To by nevymyslel ani Jára Cimrman.
Obecně sdílené propagandistické tvrzení, že kdyby Saddám Husajn nepadl a spojenci (za účasti České republiky) na Irák před 16 lety nezaútočili, byla by dnes situace s terorismem a islamismem lepší, je stejně liché, jako bylo lživé tvrzení o zbraních hromadného ničení, kvůli kterému zejména USA tlačily na válku proti Iráku.
Jak by se situace vyvíjela, nikdo neví a spekulace o tom jsou na úrovni „jedna paní povídala“. Stejně jako nevíme, co by se stalo v Libyi, kdyby tam pořád vládl šílenec Muammar Kaddáfí. Možná by to bylo v současnosti stejně krvavé jako v Sýrii, kde Západ nezasáhl. Možná by nám do Evropy ve velkém exportoval uprchlíky, jak to dělá Turecko. Co by říkali všemožní mudrlanti pak?
Co ale víme jistě: Saddám Husajn byl krutovládce. Je dobře, že byl svržen. Kvůli němu nesmyslně zemřelo v letech 1980 až 1988 ve válce s Íránem kolem 375 tisíc jeho vojáků (různé odhady se pohybují od 100 do 500 tisíc) a 100 tisíc civilistů. Saddám povraždil za své vlády desítky tisíc Kurdů a nechal popravit tisíce politických odpůrců.
Řeči o tom, že je vlastně dobře, když podobní lidé jako Saddám a Kaddáfí tvrdou rukou udržují moc ve svých zemích, je naprostý nesmysl. Z dlouhodobého hlediska je to neudržitelné tvrzení. Vidíme to na válkách a konfliktech v Somálsku, Jemenu, Nigérii, Mali, Kongu, Mauretánii, Eritreji, Čadu, Nigeru, Středoafrické republice, Pákistánu i jinde. Miliony mrtvých, miliony lidí na migrační cestě do Evropy. A my většinou jen přihlížíme.
Pokud Západ pouze z povzdálí sleduje, jak se někde vraždí a rozvrací jednotlivé země, což dělá Barack Obama a jak si to přejí pacifičtí naivisté v Evropě, tak si zaručeně dláždíme cestu do pekel. Tam nás posílají radikálové, extrémisté, islamisté a teroristé. Ty zastaví jenom síla.
Když se nebude demokratický svět rozhodně bránit, což bohužel někdy znamená válku (jako v roce 2001 v Afghánistánu a v roce 2003 v Iráku), tak zahyneme, přijdeme o svobodu.
Údajně zničující verdikt, který jsme teď zaslechli z Británie, neřeší problémy, jen si emotivně hraje se slovíčky, co by bylo, kdyby… Nad takovou neuvěřitelnou slabostí Západu se musí hrdlořezové celého světa tetelit radostí.
