O hořkém pláči tlustých kocourů, aneb když bankám klesají zisky
Dělat v dnešní době v České republice bankéře musí být fakt strašná šichta. Na poradách neustále poslouchat, jak bance klesá zisk a akcionáři jsou z toho smutní, jak lidé na běžných účtech suší hausnumera peněz a vůbec si nechtějí sjednávat naše báječné produkty, jak nechtějí platit poplatky a ještě si s drzým čelem říkají o nějaké úroky z jejich peněz. To jsou ale zlotřilí lumpíci! Mandelinky na ně!
Přitom dnešní doba tak přeje sekačům dluhů. Úroky jsou na nejnižší úrovni za poslední roky, tak proč si nepůjčit. Problém je však v tom, že nejvíce si lidé nyní půjčují na bydlení, kde bankovní konkurenční řež srazila úroky u hypoték na historická minima a tak už z těchto oveček banky neoholí tolik vlny jako dříve. Druhým typem sekačů dluhů jsou notoričtí dlužníci, kteří mají rozpůjčováno na více místech a dluh jen vytloukají dalším dluhem. A je zde mnohem vyšší pravděpodobnost, že některé své dluhy nesplatí. A banka si na nich nevezme ani jejich trenky.
Dál už pak „téměř“ nic. Samozřejmě, že vedle těchto půjček od bank ještě půjčují firmy, ale na svůj provoz. Pro ně je výhodnější nechat v útrobách podniku a jeho obchodních vztahů kolovat cizí peníze a ty své mít zaparkované jinde. Nicméně zadlužení domácností i firem u bank stále roste, jenže zde mluvíme o klasických úvěrech. Druhou věcí však je, že banky se snaží nacpat do lidí nejrůznější balíčky služeb s kartami, pojištěním, službami bankéře a dalšími „skvělými“ výhodami. Ale že by se lidé nějak přetrhli v jejich sjednávání, jsem si moc nevšiml. Spíš občas (mnohdy i o víkendu nebo ve státní svátek) jsem obtěžován telefonáty z banky, že mohu kdykoliv zažádat o to či tamto a že když už mě mají na drátě, jestli si nechci jejich nabídku alespoň vyslechnout… Snaží se, snaží.
Úprk z velkých bank
Do toho všeho přišla malá bankovní revoluce, kdy statistíce lidí přešly k dravým internetovým bankám, kde neplatí takřka žádné poplatky a mají lepší úročení u svých spořicích účtů. Není potom divu, že velkým českým bankám ubývají klienti a tudíž i klesají zisky. Jsou sice stále pohádkové, ale majitelům bank to nestačí. Obzvlášť když tento majitel má domicil v zahraničí. Z českých bankovních dcerek se totiž za posledních deset let podařilo vychovat poslušné slípky, které snáší tak velká zlatá vejce, že živí i méně hrabavé sestry v jiných zemích nebo dokonce zadýchanou matku, která svůj měšec prošustrovala v prapodivných finančních operacích v dalších zemích.
Platy zaměstnanců bank patří v České republice k těm vyšším, o manažerech a členech představenstev už nemluvě. Za tu dobu se tak podařilo vychovat nemalou skupinku tlustých kocourů (v anglosaském světě je pro ně užívaný termín „fat cat“), kteří už umí u svých misek spořádaně sedět a mlaskají jen malinko, nebo alespoň za zavřenými dveřmi. Přesto dělají vše pro, aby hostina stále pokračovala. Z pohledu podnikání je to ale naprosto v pořádku. Účelem každé banky či firmy je vytvářet zisk. Ale zcela nepochopitelné je, že když v době takřka nulových úroků na trhu banky nabízejí spotřebitelské úvěry za dvouciferné úroky anebo kontokorenty u debetních karet jsou úročeny mírou přesahující dvacet procent. Kocouři asi potřebují nový pelíšek. O soustavném nabízení různých produktů už byla řeč.
Kupovat státní dluhopisy pro banky už není kšeft, za skládání peněz u centrální banky už skoro musí platit. Tak kde krucinál vydělat? Pro malé a střední bankovní kocourky je to fakt hrozná doba. Břicho je rozmlsané, plány našponovány zatraceně vysoko. A když náhodou není plán splněn, následuje rána přes tlapku a naporcovaná myška v podobě výkonnostních bonusů zůstane v lednici. Když se to opakuje, kocour si sbalí fidlátka a jde o dům dál.
Ale neroňme slzy na osudem českých bankéřů. Stačí se jen podívat na statistiky, kolik ročně české banky vyberou jen na poplatcích a soucit je pryč. Navíc v době, kdy banky dělají vše pro, aby lidé chodili na pobočky co nejméně, už ani stejně nevíte, jak vypadá vás osobní kocour, pardon tedy bankéř. Za jejich rozmlsanost však můžeme i my. Za posledních dvacet let jsme si nechali kálet na hlavu a bez známky odporu platili poplatky a další všimné, o které by si tyto banky na západě ani neodvážily říct. Ne nadarmo se říká, že hloupý je ten, kdo dává ale ještě hloupější ten, kdo nebere.
