Budějovický Budvar irituje pivaře i diváky svých „NE“ reklam
Budějovický Budvar šlape jako dobře promazaný stroj. Podle auditovaných výsledků společnost loni utržila 2,47 miliardy korun, hrubý zisk činil 349 milionů korun a celkový výstav překročil hranici 1,6 milionu hektolitrů. Pro úplnost je potřeba dodat, že všechny tři ukazatele jsou historicky rekordní. Přesto se při vyslovení jméno Budvar člověk nezbaví dojmu, že tento podnik je tak trochu jiný, takový trošku mimozemšťan z jiné planety.
Z velké části je to způsobeno samotnou DNA podniku a dění kolem něj. Budějovický Budvar je jediný pivovar v zemi, který vlastní stát. Podnik vedl a stále vede (a to víceméně úspěšně) celou řadu sporů po celém světě o ochrannou známku. Řadě tuzemských politiků je Budvar tak trošku osinkou v zadnici, a to kvůli tomu, že hromadí spoustu peněz ze zisků a ne všechny odevzdá státu. Opakovaně se na přetřes dostává možnost jeho privatizace. Výslednou odpovědí vždy však je „NE“. Ostatně není se čemu divit, že ono „ne“ jako i hlavním motivem reklam, které patří lepšímu co se v pivní a reklamní branži produkuje.
Současný způsob řízení Budvaru má samozřejmě i mnoho odpůrců, kteří poukazují na anomálii státního vlastnictví. Argumentují, že pokud by podnik získal nějaký světový pivovarnický gigant, nalil by nemalé peníze do modernizace, technologií nebo by ještě zintenzivnil export piva do zahraničí. Podnik by více vydělával a vzrostla by jeho hodnota.
Samozřejmě pokud by stát chtěl Budvar prodat, s hledáním kupce by asi dlouho čas neztrácel. Výnos by nebyl nikterak závratný (kdysi se hovořilo o zisku kolem pěti miliard, vedení podniku jej nikdy nekomentovalo), takže by to ve státním rozpočtu jen zasyčelo. Mnozí by potom naopak namítali, že stát rozprodává „cizákům“ poslední zbytky toho, co mu po předcích zbylo.
Chtěl-li stát Budvar prodat, měl to udělat už dávno. Teď pro to není vůbec žádný důvod. Podnik nestojí stát ani jednu korunu, spíš mu občas posílá všimné. Je spíš sympatické jak ředitel Jiří Boček a jeho tým s buldočí vytrvalostí svůj podnik brání i za cenu toho, že občas musí přijet do Prahy na kobereček vysvětlovat svoje kroky. Ono je to stejné jako se samotným pivem, které Budvar vaří. Někdo na něj nedá dopustit, jiní zase lamentují, že je po něm ráno bolí hlava. Řešení je jednoduché (obzvlášť během současného parného léta): „ne“ Budvaru může říct dobrovolně každý. Alternativ na výběr má více než dost.
