Spolupráce Turecka s Ruskem může být pro NATO fatální
Společenská a brzy možná i samotná fyzická likvidace odpůrců (byť jen teoretických) islamistického tureckého prezidenta Erdoğana je nejspíše největším trumfem ruského prezidenta Putina. Bude-li pokračovat Erdoğanova politika a přejde-li od výhrůžek přímo k činům, tak Severoatlantická aliance nejspíše stojí před problémem, s nímž se doposud nesetkala a který může být pro Alianci i Evropu zásadní.
Erdoğan obvinil velitele amerického Centrálního velitelství Josepha Votela ze slovní podpory pučistů proti jeho režimu. Není to poprvé, co se v posledních dnech některý z vysokých představitelů Erdoğanova režimu ostře vyjádřil na adresu představitelů Západu. Turecký ministr práce Süleyman Soylu obvinil přímo z pokusu o převrat vládu USA. Premiér Turecka Binali Yıldırım dokonce veřejně vyhrožoval válkou zemi, jež bude chránit údajného osnovatele puče proti Erdoğanovi. A protože Erdoğan obvinil z osnování puče duchovního Fethullaha Gülena, žijícího v USA, je možné vnímat výhrůžky představitelů Erdoğanova režimu jako snahu vydírat USA.
Silná prohlášení tureckých představitelů nemusí ještě nutně znamenat realizování nějakých zásadních kroků ze strany Turecka proti Západu. Na příkladu chování Erdoğanova režimu k Rusku je vidět, že sice nešetří silnými slovy, ale v momentě, kdy Erdoğan Rusko potřebuje, tak najednou na svá silná slova zapomíná. Příkladem je situace po sestřelení ruského bojového letounu, kdy ještě v listopadu 2015 Erdoğan vytruboval hrdě do světa, že se Rusku za sestřelení letadla neomluví, a naopak požadoval omluvu po Rusku. Podobně hovořil i turecký ministr zahraničí Mevlüt Çavuşoğlu, který řekl, že není důvod pro omluvu v situaci, kdy má Turecko pravdu.
Ovšem v červnu 2016 je situace již jiná a Erdoğan se nejen omluvil Putinovi za sestřelení letadla, ale začal vycházet vstříc ruským zájmům. Podle všeho musel změnit názor a veřejně se před Putinem ponížit, protože Rusko vyhlásilo na Turecko ekonomické sankce do doby, než se Turecko omluví. A teď po Erdoğanově omluvě a návštěvách vysokých tureckých představitelů v Rusku dochází k radikální změně v rusko-tureckých vztazích. Na počátku července se v Soči setkali ministři zahraničí Turecka a Ruska a jednali o obnově spolupráce.
Je otázkou, jestli vojenský puč z půlky července, který nastal po Erdoğanově omluvě a oteplování vztahů mezi ním a Putinem, nějak souvisí s celou touto situací, ale co je zřejmé, je to, že Evropa a USA mají velký problém.
Erdoğan sice může veřejně vyhrožovat Západu dál, ale nemusí vykonat v reálné situaci nic zásadního, a to dokud to pro něj bude výhodné. Jak ukazuje situace kolem sestřelení ruského letadla, Erdoğanův režim je schopen pragmaticky reagovat, i pokud je potřeba ustoupit, ovšem zároveň je zřejmé, že Erdoğan stále více pracuje na principu vydírání a síly, což jsme v Evropě už před osmdesáti lety zažili a skončilo to druhou světovou válkou.
Ano, politická strategie a Erdoğanovy metody mi stále více připomínají metody politiky Adolfa Hitlera, jenž také vyhrožoval a vydíral a ustupoval pouze pod tlakem hrubé síly. Bohužel i reakce dnešního vedení Evropské unie a USA připomíná politiku appeasementu britského premiéra Chamberlaina.
Ovšem Erdoğan není nový Hitler, ale naopak velice schopný technokrat moci. Čistky, jež po nedařeném pokusu o převrat rozjel v celém tureckém státě, stále více připomínají stalinistické čistky po atentátu na Kirova, a Erdoğan tak může být pro Evropu větším nebezpečím než Hitler nebo Stalin, protože ve své politické strategií používá úspěšné metody obou svých předchůdců. Přitom disponuje milióny stoupenců v tureckých přistěhovaleckých komunitách po celé Evropě, a jak se dají takové komunity využívat v politice, to Erdoğanovi ukázal již Hitler na případě sudetských Němců.
Dnešní, Erdoğanovo Turecko se tak může velice snadno stát ruským trojským koněm v Severoatlantické alianci, kdy je jen otázkou, kolik tajných informací o armádách a obraně NATO končí na stole Erdoğanových islamistů a kolik pokračuje přes Turecko na stoly vládců v Moskvě, Pekingu či jiných spojenců Turecka.
Existuje na vzniklou situaci nějaká odpověď, která by minimalizovala rizika? Ano, existuje, ale budou mít představitelé EU a USA odvahu je aplikovat? Bylo by správné minimálně pozastavit členství Turecka v Severoatlantické alianci do doby, než se v něm dostane k moci opět skutečně demokratický a prozápadní režim, tvrdě zakročit proti agentům Erdoğanových islamistů uvnitř evropských muslimských komunit a přijmout do Aliance i Izrael, protože pokud se to nestane, tak je jen otázkou času, kdy islamizované Turecko ve spolupráci s Ruskem dokáže bez války rozbít a ovládnout euroatlantický prostor.
