Právo na sebeurčení národu je velká věc, ale bolí u toho prdel
Kdybyste přijeli na olympiádu a nechali si ujít slavnostní zahájení, v němž nikdy nechybí skřítkové z historie domorodců a alegorický vůz, který uveze i deštný prales, bylo by to stejně nekompletní, jako byste navštívili Prahu, nepřešli Karlův most anebo se nenechali okrást na zahrádce nějaké stylové restaurace.
Tak jsem tedy šel. Ovšem, vyskytly se nečekané problémy cestou na stadion Maracaná. Nikdy bych totiž neřekl, že do Mekky fotbalu netrefí řidič autobusu, dospělý černoch ve žlutém dresu s číslem deset. Přijde mi to stejně nepravděpodobné, jako kdyby Bohumil Hrabal zapomněl, jak se dostane k Tygrovi. Ale to jsem mu neříkal, protože mu v tu chvílí radilo asi sedm vystresovanych novinářů z celého světa, kteří pochopili, že ač mají na tribuně zakoupenou komentátorskou pozici, tak nestihnou začátek. Mám za to, že aspoň jeden z nich musel byt válečný zpravodaj se smyslem pro orientaci v nepřehledném terénu, neboť jsme "Pelého" na Maracana nakonec silou vůle dotlačili.
Kupodivu, i na obřím stadionu, který kdysi pojal dvě stě tisíc lidí (po přestavbě asi polovinu) se vytvářejí v průběhu open show komorní uskupení, kde nemají sousedé nic lepšího na práci, než že vás neustále zvedají ze židle, protože si jdou pro brazilskou kávu, připadně vás opakovaně, se slavnostním leskem v očích, žádají o fotku na pozadí ceremoniálu. Příkladám to svému fotografickému talentu, že v pořadí už osmí Japonci si domů neodvezou nic, co by jim na snímku trčelo z hlavy.
Jinak podívaná to byla hezká, ostatně jste ji všichni jistě od půlnoci sledovali sami. Nejvynalezavější byla dle mého pasáž, kdy se zaostalé favely složené z krabic mávnutím proutku změní v moderní architekturu. To musel každy, kdo se byť jednou projel městem, ocenit jako zdařilou sci-fi .
A pak přišlo defilé národů, které i ti nejvděčnější diváci už u písmene B (Bahrajn) přijali jako výzvu k návštěvě stánku s pivem. Jak bych taky šel, ale nechtěl jsem přijít o Lukáše Krpálka s praporem, jednoznačnou předzvěst toho, jak tento skvělý judista, jehož sila spočívá v boji na zemi, zejména v škrcení, zamává se svými soupeři.
Poslyšte, já vždycky horlivě plédoval pro právo národů na sebeurčení, ale když jsem s bolavým pozadím odešel na pivo za pěkných 108 korun a po návratu do ochozu jsem se znepokojením zjistil, že jsme teprve u F (Fidži), leccos bych přehodnotil. Jsem ochoten v bráně borců dojatě přivítat českou výpravu, ale odmítám v záchvatu horečného internacionalismu spolu s extatickými Japonci bez dechu sledovat, jak nastupuje Bhútán.
Domů se vracím hluboce po půlnoci, ale tentokrát s řidičem, který trefil. Slávy bylo pro dnešek dost, já slavil kromě toho fakt, že jsem díky kreativními prodavači v obchoďáku sehnal redukci na počítač. Nejsem si jistý, ale myslím, že mi řekl: vykašli se na počet ampér a natlač to do tý zdi silou, amigo. Což jsem udělal. Protože kdyby ne, tyhle řádky by zůstaly uvězněny v notebooku.
