Muž z Ria: Mráz přichází z autobusu
Toho rána mi tropy ukázaly svou odvrácenou tvář. Když v Riu prší, jako by na vás nebesa vylila obří konev. Protože jsem si na úkor pláštěnky zabalil knížku o Amazonii, vstoupil jsem do novinářského autobusu zcela promočen. Co se nestalo? Během půlhodinové cesty do novinářského centra na mně oblečení zmrzlo tak, že by se dalo krájet. Řidiči se totiž vymkla kontrole klimatizace. Pointa? Jel jsem na plážový volejbal.
Je to tak! Akreditovaní novináři v Riu se pořád na něco těší: na rozpáleném kurtu na stín, v autobuse na rozpálený kurt.
Existuje radostnější povolání?
Člověk se v životě v podstatě pořád hledá. Mou stanicí Touha se ukazuje sedět v novinářském středisku o rozměru několika fotbalových hřišť, najít si tam svou přípojku, pustit si do sluchátek Mahlerovu symfonii, koukat se u toho na gymnastiku nebo na judo a spolu s tisíci novináři přesvědčovat veřejnost, že sleduje největší sportovní akci na jižní polokouli všech dob.
Kolegové v norských svetrech (a nemají je jen Norové, air condition je na bodu mrazu i v „tiskáči“) sedí za svými kompy a kromě pro kafe nemusí nikam: včetně průběhu sportů, spojení s manželkou a utkání Slavia–Zlín (bohužel jsem si ho pustil) mají všechno na obrazovce počítače. Je to praktické, stejně nestíhají běhat mezi sportovišti v tomhle obřím městě, a tak se dívají na televizi jako vy.
Vyrazíme-li přece jen do „terénu“, dostaneme se na stadión žurnalistickým autobusem, který zastaví u žurnalistického vchodu, usedneme na žurnalistickou tribunu, z níž se vracíme na základnu, do které jsme vpuštěni jako obvykle pod rentgenem.
Nemyslete si, že když jsem v Riu, že se denně stavím na náměstí na kafíčko. Je vůbec překvapivé, jak málo se žurnalista dostane do styku s olympijským děním. Od města je oddělen vysokým plotem, aby mu někdo neukradl obří objektiv. Denně procházím z „tiskáče“ do olympijského parku zákulisím her: bezpečným koridorem kolem větráků, klimatizací, televizních satelitů a odpadkových kontejnerů.
Chodí nás jím pár vyvolených, rubem pestrobarevných bannerů hledíme přes vysoký plot na pulsující život města. Nikdy se do něj nepodíváme, protože jsme tím děsivým mediálním obrazem, jejž jsme si sami namalovali ještě před tím, než jsme do Ria vůbec vkročili, k smrti vyděšeni. Dobře nám tak.
Umrzneme v autobuse!
