Pryč s malými prodejnami, ať žijí supermarkety!
Včera jsem se rozhodl podpořit místní podnikání, lokální provozovnu a malý krámek. Trvalo přesně dvě minuty, než jsem se sebral a bez nákupu z něj vypadl. A s omluvou jsem se vrátil do své oblíbené Billy.
Uzenářství a řeznictví na Dejvické ulici nenavštěvuji a ani nevím proč. Proto jsem se včera rozhodl nakoupit v něm své oblíbené klobásky, abych podpořil takové ty hipsterské hodnoty. Malý vkusný krámek — ne supermarket, ne fabriku na prodávání potravinářského zboží, ale milý dejvický obchůdek.
Vešel jsem odpoledne do krámu — byl skoro prázdný — a popatřil na vystavené klobásy. Tvrdé, fermentované, ne vařené. Líbily se mi vizuálně jedny konkrétní — už si napamatuju, jak se jmenovaly, ale vypadaly dobře. „Prosím vás, kolik procent masa mají tyhle klobásy?“ optal jsem se proto paní prodavačky. Popatřila na mne, jako bych byl mimozemšťan. „No to jsou klobásky, ty asi budou z masa.“ „Tak se podívejte do pokladny, kolik ho opravdu mají,“ naléhal jsem dál.
„My máme v pokladně peníze,“ setřela mne druhá z prodavaček. Naléhal jsem dál: „Když kupuju uzeninu v Bille, tak se vždycky, když se zeptám na složení, kouknou do pokladny...“ „My nejsme Billa,“ setřely mne dámy podruhé. Po pravdě — poté, co jsem si před několika lety přečetl, z čeho vyrábějí měkké uzeniny, tak si už klobásku bez toho, abych znal složení, nekoupím. V té Bille je odpověď na podobnou otázku samozřejmostí — a tady, kde by teoreticky měla být vyšší úroveň prodeje než v supermarketu, se mi doslova vysmáli. Co to je za drzost, chtít vědět, z čeho je klobása, kterou si chci koupit, že! Obě prodavačky byly ve věku, že ještě pamatovaly bolševismus. Tedy systém, kde prodavač v řeznictví byl paša, jenž blahosklonně a podle svého uvážení rozděloval nedostatkové maso svým kamarádům a známým. A obě si ještě nevšimly, že tyhle bolševické manýry jim v tržním systému fakt nebudou zákazníci trpět. Tak jsem se rozloučil s tím, že jsem v prodejně naposledy, a odešel. Do Billy. S omluvou.
Supermarkety zde prostě nastolily jistou — dejme tomu evropskou nebo technologicky pokročilou — úroveň prodeje. Úroveň, na kterou mnozí „vkusní malí lokální prodejci“ prostě nedosáhnou, nedokáží se dostat přes aroganci prodavaček a jejich ze socialismu zbylé móresy. Zeptat se, co to vlastně prodávají, je základní právo zákazníka — a je základní povinností prodejce vědět, co prodává. Malé vkusné řeznictví a uzenářství na Dejvické však ani tak základní věc nezvládne. Takže sorry, milí hipsteři, choďte si do těch vkusných malých krámků sami, já se pokorně vracím do Billy.
