Není důležité na olympiádě vyhrát, ale tweetovat
Když přemýšlím, jaký detail lidských rozměrů postavit proti organizačnímu kolosu končících her, vzpomenu si na holku v baseballce, jak sedí na empire před hlavním vchodem do Olympijského parku a hezky svrchu vítá návštěvníky. Nad jejich hlavami rozehrává show, jejíž obsah je prostý: „Bon dia.“ Kolika jen způsoby ta talentovaná holčina dokázala říct „dobrý den“, to nespočtete. Rapovala, beatboxovala, zpívala – zpívala smutně, když pršelo, a vesele, když bylo hezky jako dneska.
Zdá se mi paradoxní, že tento spontánní živel z masa a kostí vítal na akci, jejíž historie se do značné míry odehrávala v nehmotném kyberprostoru. Je nade vši pochybnost, že dění v Riu se ocitlo již pod totální nadvládou sociálních sítí, kdy se odkaz „jak dotyčný uvedl na svém twitterovém účtu“ stal stejně frekventovaný jako olympijská mantra o tom, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Pokud namítáte, že nic nového pod sluncem, připomenu, že Twitter byl v době londýnské olympiády ještě v plenkách. Například v češtině začal být dostupný až v jejím průběhu, od 6. srpna 2012. Odhaduje se, že „Rio“ sledovalo na nějakém mobilním zařízení osmdesát pět procent diváků.
„Branky, body, vteřiny“ jako by už samy o sobě nestačily. Od olympiády chceme víc: dojemné story a skandály, a tak nám sportovci vycházejí vstříc zveřejňováním špeků ze zákulisí a svého privátního života. A tak se hvězdou dne stávají čínská plavkyně, jež na Facebooku o svém výkonu mluví v souvislosti s menstruaci, tyčkař, který na Twitteru srovná atmosféru svého závodu s nacistickým Berlínem (vzápětí to odvolá), na Facebooku se nakonec na záběrech z nočního tahu objeví i ten nešťastný Lochte. Počet zhlédnutí má pochopitelně mimořádný.
Domnívám se, že by vedle jepičích příběhů neměli zapadnout machři, kteří na těchto hrách poměrně všedním způsobem překonávali světové rekordy, fádně získávali zlaté medaile a dělali neokázalá gesta fair play jako náš kordista Jiří Beran, jenž během utkání opravil rozhodčí ve svůj neprospěch. Pojďme si připomenout jeho kolegy.
Usain Bolt, devítinásobně zlatý nadsprinter, si i v superkvalitní konkurenci dokáže na dvou stech metrech vybudovat takový náskok, že se může chechtat do kamer. Famózní sportovní gymnastka Simone Bilesová svými čtyřmi zlatými dorovná Věru Čáslavskou. Stejný počet medailí získá i americká plavkyně Katie Ledecká a to nejlepší na konec: poslední čtyři medaile z celkově neuvěřitelných třiadvaceti zlatých si během jediného týdne vyzávodil Michael Phelps.
S fenomenálním plavcem souvisí i nejsilnější příběh těchto her: před osmi lety, když se američtí plavci zastavili v Singapuru na soustředění před cestou na olympijské hry v Pekingu, ulovil obrýlený školák jménem Joseph Schooling autogram a společnou fotografii s Michaelem Phelpsem. Ten zážitek jej motivoval natolik, že svému idolu dokázal v Riu osm let později jako jediný uštědřit porážku.
Jenomže — hádejte, kde jsem společný snímek našel: na Twitteru!
