Sovětská okupace, normalizace a drobné české záškodničení
Minulý víkend jsme si připomněli jedno smutné výročí. Bylo tomu přesně 48 let, co začala okupace naší země. Vojensky jsme se jí nebránili, ale většina z nás se pokoušela o nějakou formu odporu. Někdo roznášel letáky. Jiný vylepoval plakáty. My s kamarády jsme házeli na ruská vozidla rajčata. Dokonce jsme byli domluveni s paní, která je na náměstí prodávala. Schovávala pro nás ta shnilá, ale když viděla, jak nám to jde, dala nám i celou bedýnku krásně čerstvých.
Drobné záškodničení tehdy provozovala celá společnost. Samozřejmě s výjimkou těch nejkovanějších komunistů. A jestli bylo na okupaci něco dobrého, tak právě to, že ty, co kladli odpor, dokázala spojit. Veřejnost a z dob pražského jara probouzející se občanská společnost dokázala táhnout za jeden provaz. A i dnes se v náhledu na okupaci celkem shodujeme zprava doleva. Jen Miloš Zeman a Andrej Babiš nepochopitelně mlčí. Proč asi?
Po revoluci jsme chtěli na Západ a dnes, i pod vedením obou zmíněných pánů, pošilháváme k Východu. Co si od toho slibujeme? Chápu, pro některé to může být, a asi i je, dobrý byznys. Ostatně podobně se v 70. letech choval i Západ vůči Východu. Až nástup lidí, jako byli Reagan a Thatcherová, přinesl zpět zahraniční politiku založenou na hodnotách.
Taková politika by slušela i nám dnes. Byly to totiž právě pevná vůle, odhodlání a zásadovost, díky nimž mohly z naší země zmizet sovětské tanky. Dnes politickou vůli nemáme a jen přihlížíme, jak se ruský medvěd roztahuje na Ukrajině a jak za evropskými humny v Sýrii zuří občanská válka. Přihlížíme a zíráme.
Za okupace jsme měli jen drobné záškodničení. Dnes máme možnosti širší a je čas konečně je začít využívat. Bez toho totiž nezvítězíme.
