Jak bezpečí vítězí nad svobodou aneb Svět patnáct let po 11. září 2001
Po patnácti letech od pádu newyorských Dvojčat se spory o tom, jestli se jedná o pouhý pomíjivý dobový výstřelek, či o začátek čehosi radikálně jiného, zdají být bezpředmětné. Rozbité vejce se škvaří na pánvi a nikdo si ani ve vtipu nemyslí, že by se dalo vrátit do skořápky.
Když se Pilát Pontský přel s veleknězem Kaifášem o osudu kacířského kazatele Ježíše z Nazaretu, netušil, že už žije v roce 33 po Kristu – stále se domníval, že venku je 19. rok vlády císaře Tiberia. Také my ze setrvačnosti máme za to, že se píše rok 2016 našeho letopočtu, zatímco není vyloučeno, že už žijeme v době po něm.
Co by, kdyby
Nezměnilo se samozřejmě úplně všechno, ale příliš mnohé, než aby to zůstalo nepovšimnuto. Úvaha, co by se stalo, kdyby se toho dne
11. září 2001 nestalo nic, je lichá. Nikoli jen proto, že v dějinách „co by, kdyby“ neplatí. Datum mohlo být náhodné, událost zákonitá.
Dnes si už sotva umíme představit, že byly časy, kdy se trochu movitější Evropané vypravovali Orient expresem napříč zeměmi zeleného půlměsíce, aby tam strávili rodinnou dovolenou, sice exotickou, ale vcelku bezpečnou. Neumíme si představit ani věci včera ještě zcela banální. Ty tam jsou doby, kdy se přátelé vyprovázeli až k letadlu, kdy se do letištní budovy nemuselo vstupovat bez bot jak do mešity a do letadla se mohla vzít placatka s povzbuzujícím mokem, kdy do Pražského hradu se dalo dostat i jinak než přes detekční rám, kdy znalost koránu ještě nebyla společenským bontónem. Příklady se dají vršit a každý dle libosti by mohl přidat své vlastní.
Jedna z nejviditelnějších proměn tkví v tom, že součástí našich životů se stala válka bez zeměpisných a časových omezení. Balkánské konflikty v 90. letech šokovaly zejména proto, že vybočovaly z evropské rutiny. Normálním stavem lidstva po půlstoletí se zdál být mír. Válka byla spíše krátkodobým vyšinutím, kolektivním amokem. Jenže afghánské tažení se protáhlo tak, že je nyní pokládáno za nejdelší válečné angažmá v amerických dějinách. Ani o iráckém vojenském nasazení Spojených států nemůžeme s jistotou tvrdit, že v určitém okamžiku nadobro skončilo. Někdo je z bojiště stahován, jiný zase nasazován. Válka se nám vloudila do životů jako myslitelné zlo, které může udeřit kdykoli a kdekoli.
Bezpečnost za svobodu
Priority svobody a bezpečnosti si mezitím vyměnily místa. Nouze nás poučila, že žití je vůbec nebezpečné dobrodružství, jež obvykle končívá smrtí, a svoboda za stavu trvalého ohrožení nemůže být ani sladká, ani úplná. Zákony typu amerického Patriot Act všude radikálně omezují volnost pohybu a nebývale rozšiřují pravomoci tajných služeb. Odposlechy, sledování a preventivní lustrace občanů se stávají normou běžného života a už nikomu nestojí za protest.
Technický pokrok na pocitu jistoty nepřidává, ba naopak, zdokonaluje způsoby sledování. Mnohý evropský intelektuál zvyklý nemilosrdně tepat Ameriku za její přehnaná protiteroristická opatření – za mimosoudní vězení, za policejní brutalitu, za výslechy s torturou, za střelbu bez varování, za všudypřítomnost ozbrojenců – se hystericky dožaduje zavedení stanného práva, jakmile se strašidlo teroru zjeví v jeho vlasti. Zatímco v zámoří celoplošný výjimečný stav nikdy zaveden nebyl, v takové sladké Francii platí už rok a jen bůh ví, kdy bude zrušen.
Civilizační problém
Stěhování blízkovýchodních národů do Evropy rovněž způsobilo nevratné změny. Z hlediska sociálních a kulturních dopadů je lhostejno, zda migrace je legální, nebo nelegální – je to civilizační problém, který jistojistě bude zatěžovat příští generace Evropanů.
Aniž se někdo namáhal zakotvit nový stav v ústavě, tento živelný proces udělal z tradičních národních států otevřené přistěhovalecké společnosti na způsob Nového Zélandu, jen s ledabylejší kontrolou při vstupu. Ukazatelem úspěšnosti politických systémů už není prosperita a vědecko-kulturní vyspělost, ale schopnost začleňovat žádoucí novousedlíky nebo deportovat nežádoucí.
To zásadně mění západní étos založený na uznání absolutní hodnoty snášenlivosti a rozmanitosti. Sotva evropská veřejnost překonala archaické předsudky a zvykla si na intelektuální otevřenost vůči všemu novému, už se stala terčem útoků motivovaných spíše nepřátelským pojetím morálky, nábožnosti a spravedlnosti než racionálními zájmy. Princip tolerance napříště bude vyžadovat složité upřesňování, vůči komu je vlastně použitelný, a už vůbec nikdo nebude stát o přehnanou rozmanitost.
Nevratné změny
Ztracená klíčenka, jak známo, se lépe hledá pod lucernou. Svět je temný a neprostupný hvozd, proto mnozí myslitelé hledají klíč tam, kde je světlo a kde s věcmi se dá reálně pohnout. Odpočítávají zhroucení starého řádu nikoli od útoku samého, nýbrž od americké reakce na útok. Prý teprve americký vstup do války „s otevřeným koncem“ spustil řetězec nevratných změn.
To Bushova arogantní snaha vnucovat demokracii silou všem bez rozdílu údajně způsobila většinu negativních jevů: rozvrat mezinárodního řádu a impotenci institucí, odcizení s Evropou, zatlačení Turecka do náruče Východu, vzestup Číny, arabské jaro, rostoucí moc Íránu, odpadnutí Venezuely a jiných latinskoamerických zemí od Západu, venkoncem i konflikt s Ruskem o Ukrajinu.
Celý tento koncept stojí na písku, a pokud něco obráží, pak jen myslitelskou bezradnost svých nositelů, darmo že podmaňuje svou prvoplánovou snadností. Masívní povaha zasazeného úderu vyžadovala stejně masívní odpověď a v době bezprostředně po 11. září 2001 to bylo nad slunce jasné.
S Bushovým postupem souhlasilo tehdy přes 90 procent Američanů, nejinak smýšlel také zbytek světa. Pařížský deník Le Monde vyšel druhý den po útoku s palcovými titulky „We’re All Americans Now“ (Všichni jsme nyní Američané). Vladimir Putin promptně vytočil číslo Bílého domu a ujišťoval svůj americký protějšek bezmeznou podporou Ruska.
Rána do slabin
Smysluplnost afghánského tažení v nikom nevyvolávala pochyby: v Kábulu vládli lidé, kteří přepadení Ameriky spunktovali. Rána byla mířena přesně a zasáhla americkou civilizaci do symbolických slabin. Váhání, natož nicnedělání by Bushovi nikdo neodpustil – tehdy ani později.
Prezident Barack Obama dokázal, že programová pasivita umí být mnohem krvavější a ztrátovější než činorodost, byť bezhlavá. Za posledních osm let ve světě zahynulo dvojnásob více lidí než za dvě Bushova funkční období, plná válečných výprav.
Blíž pravdě budou asi ti, kdo se spolu s britským publicistou Anatolem Lievenem domnívají, že všechny výše vyjmenované hrozivé problémy v realitě už byly založeny v podobě vývojových trendů a jen vyhřezly na povrch. Nerovnovážnou globalizaci, ekonomický růst na dluh, bobtnající spotřební třídu s její hltavou nenasytností přece nevymyslela al-Ká’ida nebo Islámský stát, ty jen propíchly nádor.
Hédonistická mentalita
Představa, že válku lze vyhrát, aniž by západní svět musel zaplatit za vítězství dílem ze svého blahobytu a pohodlí, byla utopická. Hédonistická a poživačná mentalita zůstane nejspíš přídomkem končícího kalendáře, v nové době se bude muset Západ rozpomenout na spartánskou výchovu, na asketičtější, zmužilejší způsoby chování.
Jedním z neklamných příznaků přechodné současnosti je ochablost křesťanství a vyvanutí jeho vlivu na společnost. Po úpadku antické civilizace hlavní, i když ne jedinou světotvornou silou bylo právě křesťanství. Jednoznačnými vojenskými, ekonomickými, vědeckými, kulturními, technologickými tahouny rozvoje byly země křesťanské kultury.
Také demokratické hodnoty, jimiž se tu více, tu méně řídil Západ, jsou svým původem převážně judeo-křesťanské. Rozhodujícím způsobem ovlivnily i tak svébytné velmoci, jako jsou Indie a Japonsko, do velké míry a při vší odlišnosti byly tím palivem, které pohání rozmach současné Číny.
Jenže nynější křesťanské instituce zcela rezignují na výklad současného světa. Nepřichází od nich závažné slovo o tom, jak si poradit s rostoucím pnutím mezi mírem a válkou, svobodou a bezpečností, tolerancí a pravdou.
Západní národy se zmítají mezi ignorancí a arogancí a zdají se být opuštěny svými pastýři. Ti nadále vyhrazují království nebeské jen pro chudé duchem a vychvalují radovánky pokorného přijetí mučednické smrtí. Vzdorovat energičtějším věroukám to příliš nepomáhá. Zevnitř žitých dějin není možné přesně předpovědět, jakým bude nový svět, lze však se značnou jistotou konstatovat, že mu nebudou dominovat žádné náboženstvím určené hodnoty.
Stejné věci
Jsou věci, které zůstávají stejné i v dnešním, rychle se proměňujícím světě. Tak jako kdysi jsme bezmocní tváří v tvář smrti, zhoubným nemocem a živelním pohromám typu tsunami, hurikánu a zemětřesení. Technologické havárie jsou schopny pustošit náš hmotný svět možná ještě tragičtěji než v předprůmyslové době. Možnosti volby vlastní životní cesty jsou stejně omezené jako dřív.
Máme více gadgetů, leč nemáme méně hrozeb a obav. Globální ekonomická krize nestraší lidstvo méně než vzpomínka na padající věže Světového obchodního centra. Vstupujeme do doby plné nových politických, technologických a kulturních výdobytků, ale také plné starých protivenství a předsudků, věčných otázek, na něž nenacházíme odpověď.
Téma Patnáct let od 11. září najdete v novém tištěném Reflexu, který vychází ve čtvrtek 8. září.
