Jak to bylo s „pozváním pro uprchlíky“ Angely Merkelové v oné noci ze 4. na 5. září 2015?
S takzvaným pozváním uprchlíků to bylo o dost jinak, než tvrdí protimerkelovská legenda. A nevrhá to moc dobré světlo na pozdní hrdiny, za jaké se dnes vydává třeba maďarský premiér Orbán.
Server epochtimes.de popisuje (1. 9. 2016), jaké byly události klíčové noci ze 4. na 5. září loňského roku. „Protokol“ událostí vypadal asi takto:
V poledne mluvčí vlády Steffen Seibert odkazuje na povinnost Maďarska a říká novinářům: „Skutečnost, že Německo v současné době nevrací do Maďarska syrské uprchlíky (...), nic nemění na právně závazné povinnosti Maďarska příchozí uprchlíky správně zaregistrovat, obstarat a provádět azylové řízení v souladu s evropskými standardy v samotném Maďarsku.“
V 16.30 kancléřka Merkelová cestuje do Essenu na akci CDU, kde říká: „Nemůže to být tak, abychom nesli celé břemeno za pět nebo šest zemí.“ Kritici ji obvinili z bezcitné politiky vůči uprchlíkům. Jeden novinář viděl, jak jistá žena dává kancléřce později slavnou fotku mrtvého chlapce Aylana, který se utopil.
V 18.30 Merkelová letí vrtulníkem do Kolína na akci „70 let CDU“. V té době již existovala věta vicekancléře Sigmara Gabriela „Wir schaffen das“. Merkelová ji použila. S odkazem na zakladatele CDU řekla: „Kdybychom o tom uvažovali celý den, zda to nyní zvládneme, nebo zda to nezvládneme, pak bychom nebyli tam, kde dnes jsme.“
Zároveň se v Rakousku kancléř Werner Faymann marně pokouší kontaktovat svůj protějšek v Německu a nejde to, protože Merkelová je na tribuně. Sociální demokrat se rozhoduje vpustit do země v rámci humanitárního aktu imigranty, ale je to krok, kterého se nechce odvážit sám.
Bez kontrol pro uprchlíky
Po vystoupení Merkelové spolu pak oba mluví o výjimečném opatření bez byrokratických překážek a bez větších kontrol. Bezpečnostní služby se obávají příchodu teroristů.
Ve 20.30 se Merkelová spojuje s ministrem pro zvláštní záležitosti Altmaierem, ministrem zahraničí Steinmaierem, vicekancléřem Gabrielem a momentálně nemocným ministrem vnitra de Maizièrem.
21.00 V Budapešti zasedá krizový štáb a premiér Orbán a jeho kancléř János Lázár oznamují, že všichni uvízlí migranti by měli být přivezeni na hranici s Rakouskem. Maďarské velvyslanectví předem napsalo mail ministru Altmaierovi, že Maďarsko už není schopno imigranty registrovat a budou autobusy přivezeni na hranici. Je třeba počítat se čtyřmi až šesti tisíci lidmi.
23.00 nebo později. Merkelová volá šéfovi CSU Seehoferovi na mobil. Seehofer je ve svém rekreačním domě v Schamhauptenu v Altmühltaul a nepodaří se ho sehnat. Teoreticky by se mohla k jeho sehnání využít policie, ale to nikdo neudělal. Merkelová pak souhlasila s návrhem rakouského kancléře, aniž by se domluvila s koaličním partnerem.
V sobotu 5. září v 00.42 se v médiích objevuje sdělení rakouského kancléře Faymanna, že uprchlíci mohou z Maďarska vycestovat do Rakouska a Německa.
01.20 Zástupce mluvčího vlády Georg Streiter potvrdil toto rozhodnutí. První autobus s migranty přicházejícími z maďarského Zsambeku u Budapešti přijíždí na hranici s Rakouskem a pěšky lidé přecházejí hranici.
08.00 Seehofer se hlásí u Merkelové. Lídr CSU jí říká, že považuje toto rozhodnutí za chybné, a ona na to odpovídá, že je jí líto, že to tak vidí. On to považuje za porušení důvěry. „Nikdy bych takové rozhodnutí neučinil bez koaličního partnera.“
Večer sděluje mluvčí Streiter, po telefonickém rozhovoru Orbána s Merkelovou, že přijetí uprchlíků bylo výjimkou. Faktem je, že na konci týdne přijelo do Mnichova kolem dvaceti tisíc lidí.
Jak je patrné, kancléřka jednala pod tlakem okolností a příčinou byla neschopnost – nebo neochota – Maďarska řešit problém s uprchlíky a snaha přehodit ho na Rakousko a Německo. Kdyby Němci hranice neotevřeli, bylo by snadné je obvinit z nedostatku humanity.
Britský Telegraph 24. 8. v komentáři Petera Fostera píše o tom, že Merkelová některé věci podcenila, ale zároveň nastolila důležitou otázku, v jaké Evropě vlastně chceme žít.
„Paní Merkelová také hrubě podcenila ochotu dalších evropských zemí, zejména na etnicky homogenním Východě, přijímat uprchlíky a dbát na své opakované výzvy, aby se dostálo základním evropským hodnotám lidské důstojnosti, svobody a demokracie… tyto země prostě řekly ‚ne‘ — uprchlíkům, kvótám pro migranty z Bruselu a samozřejmě samotnému západnímu multikulturalismu, věcem, které implicitně podepsali při rozšíření.
Konečně a nejvíce znepokojující je v době přetížení systému, kdy Evropa čelí nejdelšímu období hospodářské stagnace od dob velké krize, že ožívají právě ty síly neliberálního populismu, jejichž překonání Merkelová zasvětila celý svůj politický život.
Jaká má být Evropa?
Kvůli tomu všemu je Merkelová obžalována, ale v jednom zásadním bodě má hluboce pravdu. Odvážila se zeptat Evropy, jakým kontinentem chce být, když jiní vůdcové — Cameron, Hollande, Orbán, Renzi – se této odpovědnosti vyhýbají. Položila si otázku, jež nyní čeká Evropu: chceme žít na kontinentě, kde se vychází vstříc lidské důstojnosti a právům menšin – aby byla jako zářivé město, o které Merkelová usiluje —, nebo chtějí žít ve světě nacionalismu a nesnášenlivosti, kde zvítězí temné síly? Chceme žít ve světě, kde Nigel Farage stojí před plakátem s heslem ,bod zlomu‘ (stojí před ním široce rozkročen, na plakátě je vidět had mladých snědých mužských uprchlíků a nápis sdělující, že ,Evropa nás obelhala‘ – pozn. aut.); ve světě, kde se poslanec z maďarské vládnoucí strany FiDeSz cítí svobodný navrhovat, aby se na hraniční ploty upevňovaly prasečí hlavy, aby efektivněji odradily imigranty?
Je to tentýž svět, jenž může docela dobře zvolit Norberta Hofera z krajně pravicové strany Svobodných prezidentem Rakouska a má hrdé pochopení pro islamofoby, jako je nizozemský Geert Wilders, preferovaný ve volebních průzkumech.
Nacionalismus na vzestupu
Jako rasově nabitý vypadá příští volební rok ve Francii, jenž ukáže, zda Marine Le Penová vyhraje, nebo prohraje. Je to Evropa, které teď viditelně hrozí smršťování do úzkých, nacionalistických metod, o nichž si mnoho lidí myslelo, že už jsou za námi. Je to Evropa, která bude méně funkční, méně otevřená pro obchod a nakonec méně prosperující. Je pravda, že Merkelová ne vždy dostala odpovědi, jež chtěla, ale na rozdíl od mnoha jiných vůdců v Evropě se odvažuje položit otázku. Historie jí za to musí projevit uznání.“
Zatím to na uznání nevypadá. Merkelová dostala stigma toho, kdo uprchlíky pozval. Co na tom, že k otevření hranic došlo začátkem září a křivka uprchlíků v samotném Německu stoupala už od jara i bez toho. Co na tom, že mezi Německem a Sýrií leží několik zemí, které je možno považovat za bezpečné a jež se na svou roli vykašlaly. Před rokem Německo vyřešilo akutní problém jižní a východní Evropy a dostalo se mu za to posměchu a obvinění z naivity, a dokonce nepřátelství k evropské kultuře. A hrdinou je najednou Orbán. Není to rozkošné?
