BLOG Bohumila Pečinky: Nahá PL., utrápené vítězství ANO a šance pro miliardáře
Na své prvním blogu jsem se pustil na tenký led volebních prognóz, takže krátké zhodnocení. Vítěz krajských voleb (ANO) nezískalo sedm, ale devět krajských vítězství. Naopak ČSSD namísto čtyř jen dvě. Vzhledem k těsnosti výsledků v některých krajích to mohlo být i naopak, ale to není podstatné.
Už začalo druhé kolo sestavování krajských koalic a podle střízlivých odhadů by „vítězná“ ANO mohlo mít jen těch 7, nebo dokonce jen 6 hejtmanů, zatímco „poražená“ ČSSD by mohlo mít 4 až 5 hejtmanů. Výsledkem těchto voleb je pouze řada minivítězů a hodně poražených.
ANO SE STALA STRANOU STŘEDU A LEVICE
Rozhodně pro ČSSD je to ústup z pozic a jasná porážka. Pro ANO tak trochu utrápené vítězství, už jenom vzhledem k těm 21 procentům, což je nejnižší výsledek vítěze krajských voleb v historii. Podstatné je, že jsem na předvolebním blogu zaznamenal později potvrzený trend: ANO se voličsky dramaticky mění. Opouští ji pravicoví voliči a ona se stále více tlačí na komunisty a sociální demokraty. Soudě podle výsledků krajských voleb je dnes ANO středolevicovou protestní stranou.
Potvrzen byl i druhý trend – hlasy pravicových voličů leží na zemi a dalších dvanáct měsíců se bude hrát o to, kdo je osloví. Další z výsledků voleb je, že lidé mají odvahu experimentovat se svými hlasy. Podtrženo, sečteno, pokud některý z českých miliardářů bude chtít před parlamentními volbami v říjnu 2017 investovat do nové středopravicové protestní strany, má velkou šanci uspět. Volné hlasy jsou k dispozici.
A minivítězové? Roli lídra antiimigračních sil převzala koalice Okamurovci-Zemanovci, která se dostala do většiny krajů. Lidovci zase uspěli všude tam, kde skryli název své strany pod uskupení Koalice pro kraj. Relativním překvapením je úspěch Starostů a nezávislých v některých regionech, ale je to příliš křehká struktura na úspěch v celostátních volbách.
TAJEMNÁ M. A DRUHÝ VÝZNAM SLOV
„Proč se ODS tak raduje?“ napsala mi v esemesce M. Odpověděl jsem něco v tom smyslu, že když havaruješ s autem a pak z něj vytáhneš zdravou manželku a obě děti, máš možná větší radost, než kdybys s tím autem vyhrál závod. „Například TOP 09 v tom autě zemřela,“ dodal jsem a začal jsem později M. poučovat o druhém významu slov v politice. Když jsem viděl, že se nudí, zkusil jsem to jinak.
„Víš, proč se většina lidí dobře nenaučí cizí jazyk,“ zeptal jsem se M., o níž vím, že kdysi žila s boyfriendem dva roky v Londýně. „Proč?“ odpověděla a v očích jsem jí viděl něco v tom smyslu, co za nesmysl jsem to zase objevil. „Neznáme dobře druhé významy slov, která nesou hlavní sdělení,“ odvětil jsem. „A to je jako co?“ zeptala se znovu M. a bylo na ní vidět, že jsem jí moc nezaujal.
Abych jí vytrhl z apatie, vyprávěl jsem: „Jednou mě volala Pl. a říká: jsem sama doma a nahá.“ M. zpozorněla a pobaveně se zeptala: „Takže jsi nastartoval auto a řezal to na okraj Prahy stylem Chicago 1930?“
„No vidíš M., to je právě ten první význam slov,“ odpověděl jsem stylem středoškolského učitele. „No tak, co jsi dělal?“ tlačila na mě M., jako bych jí měl vyprávět o závěru seriálu Chicago Hope, v němž vrcholí operace srdce sympatického herce. „Upřímně řečeno, chvíli jsem se překvapeně díval na mobil a říkal si: tohle fakt chce, už po pár dnech známosti? Tak jsem s ní ještě chvíli mluvil a nakonec z toho vypadl druhý význam toho, co mi Pl. vlastně chtěla říct.“
„A co bylo?“ zeptala se znovu M. „Zhruba toto: nemůžu na sebe najít pořádné hadry, ať si zkouším, co si zkouším. Tak tady rozčileně pochoduju nahá po bytě, jsem nervózní, protože musím rychle vypadnout do práce, tak ještě ty nezdržuj!“
„A jako takhle mezi sebou mluvíte, jo?“ zeptala se posměšně M. a já k jejímu pobavení dal k lepšímu, jak jsem zpočátku musel vytvořit ironicky míněný česko-český významový slovník, abychom se s Pl. vůbec sladili. „A co tam bylo,“ zeptala se M. a bylo vidět, že se konečně dobře baví.
Nebo třeba: „Dáme si něco malého k jídlu?“ ve skutečnosti znamená: „Ať číšník přinese půlkilový krvavý biftek.“
Anebo: „Dáme si ještě skleničku?“ má druhý význam tento: „Ať tady ten číšník nechá celou flašku.“
Zpočátku jsem se taky špatně vyrovnával s větou: „Nevím, jestli se uvidíme.“ Pak jsem z tónu a kontextu vytušil, že znamená přibližně toto: Strašně se s tebou chci vidět, ale organizačně jsem to přehnala s akcemi, prosím pomož mi, přerostlo mi to přes hlavu, a ani o té nevím, kam jsem si ji dala.
„A ty tahle mluvíš taky, jo?, vyzvídala M. „Takhle mluví každý. Například, když Pl. řeknu, buď tady ještě dvě minuty, tak ve skutečnosti podvědomě doufám, že se mnou zůstane aspoň dvě hodiny. “ Anebo, když řeknu: „No, v zásadě s tebou Pl. souhlasím, tak to často znamená: promiň, ale víš, že říkáš strašný blbosti?“
„Takže, vidíš M., jak důležité jsou druhé významy slov. Kvůli nim se vedou války, páchají atentáty, lidé se rozvádí a vraždí, protože myslí v prvních významech. Druhý význam slov je prostě největší politikum na světě.“
„Ano, pane učiteli,“ pravidla posměšně M. a už zase spokojeně leštila displej mobilu.
