ČSSD modrající, tajemná M. našeptávající
S těmi reálnými postavami v mém blogu to bude asi problém. F. se optal, jestli jsem se nezbláznil, Pl. podotkla, že ji brzy poznají, a M. chtěla vůbec z blogu odejít, ale o tom až později.
Rady za ořechy
Takže, volal mi pan S., starý a poctivý sociální demokrat, s nímž čas od času komunikuji a on mi občas přinese vlašské ořechy, o nichž říká, že jich má plnou zahradu. Takže pan S. volal: „Máte ve všem pravdu, sociální demokracie skutečně připomíná ODS v roce 2012. A představte si, v nejužším vedení si krátce po volbách řekli, že hlavní je udržet stabilitu ve vedení strany. Rozumíte? Stabilitu ve vedení strany, po takhle dramaticky prohraných volbách, to snad není možný.“ A pak už jenom na téma parlamentních voleb v říjnu 2017 systematicky opakoval: „My ty volby prohrajeme, my ty volby prohrajeme, my ty volby prohrajeme.“
No, kdyby nic horšího, chtělo by se dodat, ale pan S. mi byl vždycky sympatický svou vášní pro politiku, takže bych možná mohl svou větu o ČSSD jako ODS ročník 2012 pro jeho potřeby trochu rozvinout.
Krach ODS
ODS prošla mezi jarem 2009 a jarem 2010 obrovskou vnitřní proměnou. Nejdříve padla druhá Topolánkova vláda, následně strana vyhrála evropské volby, což bylo mylně vyhodnoceno jako signál vzestupu. Následně došlo k vnitřnímu rozvratu, kdy topolánkovské a antitopolánkovské skupiny si vzájemně na čelo vypalovaly stigma, kdo je větší kmotr. Na jaře 2010 padl předseda Topolánek, jenž už řadu měsíců neměl sílu vést ODS, a s ním odešla jedna garnitura. Do čela se dostal nesmírně inteligentní, ale mocensky pologramotný Petr Nečas, který svoje předsednictví postavil na velmi úzké politické základně.
Ve volbách v květnu 2010 ztratili občanští demokraté šestnáct procent hlasů, ale ČSSD ztratila rovněž, a navíc neměla koaličního partnera. Před polozdecimovanou ODS stál ten nejhorší úkol – sestavit dynamickou vládu, nadto v době hospodářského poklesu. Navíc s nevypočitatelnými Věcmi veřejnými a Miroslavem Kalouskem na financích. Dopadlo to, jak to dopadlo, a ODS se z toho dodnes vzpamatovává.
Zmodrání ČSSD
Jiří Paroubek postavil sociální demokracii v letech 2005–2010 na poměrně širokém základě, o čemž svědčí jeho 32 procent ve volbách v roce 2006 a vítězství ve všech krajích 2008. Neustál však dvě věci. Strategickou komunikaci s médii a vlivnými lidmi z veřejné sféry. Současně doplatil na rozhodnutí Ústavního soudu, který bezprecedentně zrušil v říjnu 2009 parlamentní volby. Ty v květnu 2010 se už odehrály ve zcela jiné atmosféře „boje proti korupci“ a sociální demokracie šla o deset procentních bodů dolů.
Do čela se pak překotně dostala generace končících třicátníků, jež neměla lídrovské schopnosti. Začínají tři léta vnitrostranického soupeření, z něhož ČSSD vyvedly mimořádné volby s katastrofálním výsledkem, ještě horším než ten paroubkovský o tři roky dříve. Tehdy se ČSSD zachovala jako ODS – začala se tvářit, že je to vlastně výhra, Sobotkovo vedení začalo likvidovat alternativní hejtmanské elity a svou moc postavilo na strašně úzkém základě, takže Andrej Babiš nemá velkou práci tuto stranu ostřelovat ze všech pozic.
Taktiku „tvařme se, že to není porážka“ praktikovala ODS po krajských volbách 2012 a ČSSD po těch letošních. Suma sumárum, ČSSD ročník 2016 je ODS ročník 2012, tedy rok v předvečer porážky. Sociální demokraté ještě mají rok k dobru.
Nejsem pipka
„Přestávám číst Tvůj blog,“ napsala mi M. v reakci na můj minulý příspěvek, protože jsem ji prý zobrazil neuctivě. Odpověděl jsem v narážce na její praxi utíkat z vlastních svateb. „Milá M., to není svatba, z blogu nemůžeš utéct. Be happy. Příště to bude lepší.“
Odpověď byla zdrcující: „Mohu odejít, jestliže mě popisuješ tak, že se chovám posměšně – sorry, ale i k největším kreténům nebo trapným baličům se tak nechovám. Jednoduše nedávám Tvoji novinářskou úchylku, jak udělat z lidí bezcharakterní monstra. Nebo že se nudím, když něco říkáš. Jinými slovy, že jsem pipka. Příště na blog napiš, že M. utekla.“
Nejhorší sdělení ovšem přišlo na samotný závěr zprávy, což je přesně ten moment, kdy žena najde mužovo slabé místo a otočí na něm svým vysokým, špičatým podpatkem: „Napiš, že M. utekla a začala číst Respekt.“ Reagoval jsem zoufalou SMS: „M., vezmi si na mně, co chceš, ale prosím, do Respektu nechoď.“ Její odpověď byla už mírnější, dávající mi určité šance: „A někomu i ženy našeptávají, jak je vykreslovat, a stejně to nepomáhá. A takový je výsledek.“
M. patří do Reflexu
I kdyby taková čtenářka jako M. přešla do Respektu, určitě by tam přinejmenším dlouho nevydržela. M. je příliš samostatná, sebevědomá a z vlastní zkušenosti ví, jak se vydělávají peníze. Intuitivně cítí, že bohatství nevzniká z grantů, rozdělování dotací a přerozdělování evropských subvencí. M. přičichla k byznysu a chápe, kdo vytváří ve společnosti hodnoty, a že teprve po jejich vytvoření může následovat jejich zdanění. M. také vnímá, že když společnost chce nabízet soucit uprchlíkům, musí nejdříve zvážit, jestli to neohrožuje její samotné civilizační uspořádání.
Navíc M. je svobodomyslná a nikdy se nesmíří s obrazem světa, kde figurují jenom hodní a krásní velkoměstští liberálové, kteří chtějí jezdit na bicyklech bez přehazovačky, jíst žitný chleba a vyhánět z města všechno, co má čtyři kola. A naproti nim stojí sprostě materialističtí podnikatelé nebo banda všemožných sexistů, homofobů, transfobů, rasistů a vůbec „nepokrokových“ lidí. M. dobře ví, že svět není černý nebo bílý, a má chuť si číst o jeho duchovních variantách. Proto by se stejně časem vrátila do Reflexu, i když je občas neuspořádaný, lehce anarchistický a místy i prdlý.
P. S.
Namísto povolebního komentáře poslala M. svou fotografii ze Šumavy, kde objevila tento znak. „To nejlépe zrcadlí mé pocity z voleb – socialistická republika,“ pravila M. Takže tak to asi nějak bude.
