Lidovci už nejsou jen ke všemu svolná koaliční nevěsta aneb Kdy bude premiér z KDU-ČSL?
O lidovcích se toho za posledních 23 let namluvilo a napsalo hodně. Například to, že se nakýblovali téměř do každé vlády. Že když jde o moc, tak černop****íci umí hotové zázraky a jsou schopni dohodnout se s kdekým. Přitom ODS i ČSSD touto stranou občas opovrhovaly (a například v období tzv. opoziční smlouvy dělaly vše možné pro její vymazání z politické mapy), aby nakonec každá z nich ještě ráda upekla s KDU-ČSL koalici. Po letošních volbách to však začíná vypadat, že to v budoucnu budou spíš lidovci, kteří by si mohli vybírat s kým a jak. Abychom se jednou nedivili, až bude Česku vládnout lidovecký premiér, jehož strana bude obdobou silné bavorské CSU.
V létě 2010 přitom vše vypadalo úplně jinak. KDU-ČSL se poprvé v novodobých dějinách země nedostala do Poslanecké sněmovny, strana finančně živořila a byla na po kraji klinické smrti. Musel nastat radikální úklid. Do podzimních komunálních a senátních voleb v témž roce už ji nevedl zprofanovaný Cyril Svoboda a najednou nastal záblesk naděje. Strana získala několik senátorů a velké množství komunálních politiků. O dva roky později už pod taktovkou nového předsedy Pavla Bělobrádka (zvolen do čela v listopadu 2010) obhájila řadu svých mocenských pozic v krajích a po předčasných volbách v závěru roku 2013 se vrátila do Poslanecké sněmovny (a světe div se) i do vlády.
Po letošních volbách do krajů lidovci opět usednou v řadě krajských rad a ve Zlínském kraji budou mít dokonce po svém vítězství i svého hejtmana. V senátních volbách urvali vítězství v celé třetině obvodů a rázem mají druhý největší klub v Senátu. Ne, takhle skutečně nevypadá strana, o které kdysi mnozí s posměškem tvrdili, že dělá stejcovskou politiku a rigidní zbožnost jejich členů i programových postulátů označovali za přelud z 19. století.
V čem tedy spočívá jejich přitažlivost? Vždyť například kompetence a vládní post Pavla Bělobrádka řada lidí považuje jen tak do počtu. Ale posty ministrů zemědělství a kultury už svoji váhu mají. A především v osobě ministra kultury Daniela Hermana lidovci nacházejí silnou osobu, která se nebojí ve vládě oponovat i mnohem vlivnějším kolegům (kauza kolem Petra Druláka, přijetí dalajlámy). A to tak, že si toho všiml i šéf ANO Andrej Babiš, který hned veřejně pochválil ministra Hermana za statečnost při přijetí tibetského duchovního vůdce. Třeba do toho zabalil další úder proti ČSSD, ale svůj souhlas s Hermanovým postupem vyjádřil veřejně. Vedle toho lidovci mají řadu známých osobností v krajích a Senátů, pánové Čunek, Šilar, Línek nebo Juránek už dávno překračují hranice svých regionů.
„Přitažlivost“ lidovců dle mého názoru spočívá v tom, že ve svém konání a názorech odráží tak trochu mýtický svět, ve kterém mnozí z nás občas zatouží žít. Ve světě, který má řád a pořádek, je postaven na rytmickém střídání svátků a dní všedních se vším, co k tomu patří, na rodinné a společenské pospolitost a na pevnosti tradičních hodnot. Chápu, že řada lidí nad tím ohrnuje nos a posmívá se tomu, ale když pak přijede za prarodiči, přáteli či známými na venkov či do maloměsta, zažívá takové zvláštní mražení z prostředí, ve kterém je život poněkud jiný. Možná pomalý, možná vřelejší, ale každopádně jiný.
V dnešní době, kdy není ve světě klid, kdy nebezpečí číhá za každým rohem, za hranicemi jsou miliony emigrantů z neznámého světa, kdy je v Česku každé druhé manželství úředně rozvedeno a kvůli moderním technologiím lidé spolu téměř ani neumí mluvit, najednou po starých dobrých hodnotách roste poptávka. Asi z toho pramení podpora lidovců. Najednou si každý uvědomí ty základní hodnoty a to je pro něj pevným bodem v uvažování. Proto bych se nedivil, kdyby v následujících letech ještě KDU-ČSL prošla procesem vnitřní obrody a modernizace, na jejímž konci bude silná, oblíbená a respektovaná partaj jako CSU v Bavorsku. Lidovci pak budou vyhrávat krajské volby v řadě krajů pravidelně a nejspíš pak brzy i nastane čas, kdy jejich šéf vstoupí do Strakovy akademie jako český ministerský předseda.
