Souboj o Hrad začíná. Stane se Michal Horáček českým Andrejem Kiskou?
Známý textař a někdejší spolumajitel Fortuny Michal Horáček se oficiálně přihlásil do souboje o křeslo na Hradě. Jeho šance na úspěch nejsou nezanedbatelné. Musí se však vyvarovat chyb, které kupili uchazeči v předchozích kampaních. A tak trochu spoléhat i na náladu ve společnosti, jíž bohatý rentiér nemusí být vždy po chuti. Ale když si Slováci předloni zvolili Andreje Kisku proti velemocnému a populárnímu premiérovi Robertu Ficovi, proč by si Češi nemohli zvolit Michala Horáčka?
Mohlo by se zdát, že Horáček vstupuje do prezidentského volebního kolbiště v době, kdy v něm nikdo další není. Ale toto zdání je matoucí. Miloš Zeman si dává sice na čas a svoji případnou kandidaturu prý oficiálně oznámí až v den svého 4. výročí na Hradě (stejně jako to kdysi udělal Václav Klaus). Ale přesto už činí takřka vše, jako by už kandidaturu oznámil.
Jezdí po regionech, komentuje kdeco, setkává se s lidmi a rozdává jim tisíce kartiček se svou podobiznou. Jen s tím rozdílem, že mu jejich výrobu platí všichni daňoví poplatníci stejně jako benzín do auta. Jistě, využívá výhod, které mu dává jeho funkce. V tom případě by ale neměl s oznámením kandidatury otálet, a ne se „schovávat za bukem“.
Jsou tu i další uchazeči. V létě to ve velkém stylu v novinách (tedy přesněji v novinové inzerci) rozjel podnikatel Igor Sládek. Po něm se však takřka slehla zem a lze jen hádat, co za tím stojí. O dalších možných kandidátech média jen spekulují a skloňují se v nich stále ta stejná jména – europoslanec Jiří Pospíšil, šéf Akademie věd Jiří Drahoš, prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý anebo například končící senátor Zdeněk Škromach, jehož moudra od bazénku na další pobyt v Senátu nestačila. Přitom ani jeden z nich natvrdo a napřímo neřekl, že do příští volby půjde. Vše, co kolem toho zaznívá, je tak jen mediální balast a vata spekulací, aby bylo o čem psát.
Ale zpět k Horáčkovi. Jeho vystoupení s oznámením kandidatury bylo na české poměry relativně otevřené. Prozradil výši svého majetku (unese to nemalá část Čechů, jež tu a tam závidí?), zdráhá se přijmout sponzorské dary, nestojí o podporu politických stran a potřebné podpisy si chce sehnat sám. Můžeme se nyní dohadovat, zda měl svoji kandidaturu oznámit později, či naopak dříve. Ale pokud si půjčíme slovenský příklad z minulosti, tak se dozvíme, že Andrej Kiska svou kandidaturu oznámil v říjnu 2012 a první kolo volby proběhlo v březnu 2014.
Horáček má tedy dost času se představit, média se mu budou věnovat a šťourat v jeho životě a okolí. Stejnou porci času však mají i jeho oponenti, aby začali hledat špínu a nenápadně ji dávkovat do veřejného prostoru přes spřátelené žurnalisty. A myslím, že nebudu daleko od pravdy, když napíšu, že nemalé množství kýblů s hnojem už je dávno připraveno.
Nakonec snad všichni nepochybně vědí, že Horáčkova minulost není andělská. Že se pohyboval v prostředí hazardních sázek, byl v hledáčku StB a za padělání výjezdní doložky do USA se podíval „do chládku“. Že jeho jmění pochází většinově z prodeje Fortuny, jež se pohybuje v softhazardovém prostředí kursových sázek a loterií, a tudíž je pro řadu lidí nemravná. Ale Andrej Kiska na Slovensku měl obdobný škraloup, neboť jeho bohatství pocházelo ze společností Tatracredit a Quatro, zabývajících se splátkovým prodejem, při němž tyto firmy obcházely maloobchod či velkoobchod a zboží od výrobců (s patřičně zajímavou marží) prodávaly přímo spotřebitelům.
Michal Horáček si nyní bude muset dát pozor na několik věcí. Především nesmí přepálit start a nenechat se opít dojmem, že mu jeho tvář všichni zbaštili a už má vyhráno. Nemá, je právě na začátku. Osud Jana Fischera, jenž už skoro rozdělovat posty na Hradě, by mu měl být výstrahou. Měl by si dát rovněž pozor na lidi, kteří se k němu budou chtít vlísat a na jeho zádech šplhat nahoru. To bude těžké, protože řadu velice schopných (v obou smyslech slova) lidí kolem sebe bude potřebovat jako sůl. Zároveň nesmí příliš spoléhat na profláknuté tváře z „pražské kavárny“, protože se může dostavit efekt zcela opačný a jen zbytečně dá svým oponentům do rukou munici.
Další věc už však jde zcela mimo něj. Je jí samotná volba a počet kandidátů, kteří se do boje o Hrad přihlásí. A zde může nastat potíž v okamžiku, kdy si řada „rádobyznámých“ osobností řekne, že do toho taky půjde. Výsledek bude pak takový, že si rozeberou hlasy mezi sebou a do druhého kola nepostoupí ani jeden z nich.
Má-li mít Horáček nějakou šanci, musí na něm panovat širší shoda a řada politiků či jiných osobností „protizemanovského tábora“ by si pak na kandidaturu měla nechat zajít chuť. Velkou neznámou jsou i komunisté. Ti v roce 2013 nepostavili žádného kandidáta a byli to opět oni, kdo rozhodl o novém českém prezidentovi (není snad ani třeba připomínat tajnou parlamentní volbu v roce 2003, kdy raději zvolili Klause než kandidáty s podporou Špidlovy vlády). Je totiž zřejmé, že pokud by postavili vlastního kandidáta, Miloš Zeman by neprošel ani do druhého kola.
Do prvního kola další prezidentské volby zbývá zhruba 15 měsíců, za tu dobu se může stát leccos. Českou republiku čekají i sněmovní volby. Přesto oznámená kandidatura Michala Horáčka může mít a má dobrý účinek na českou každodenní politiku. Hlavní aktéři totiž musejí začít počítat, že po roce 2018 už na Hradě nemusí Miloš Zeman vůbec být. Bez něj by řada vazeb zcela pominula. Hlavní hráči proto buď musí připravovat vazby nové, anebo udělat maximum pro zachování těch starých. Na Slovensku Kiska ve starých vazbách nebyl a zvítězil, o tom, zda se bude obdobný scénář opakovat i v Česku, voliči teprve rozhodnou.
