ČSSD potřebuje pevnou ruku. Měl by se vrátit Jiří Paroubek?
Každý, kdo v pátek pozdě večer shlédl na České televizi pořad „Události, komentáře“, si musel pořádně promnout oči a hlavně uši. Jedním z hostů pořadu totiž byl bývalý premiér Jiří Paroubek. Někdejší předseda ČSSD hodnotil – a dlužno dodat, že velice trefně - situaci své někdejší mateřské strany na pozadí aktuálního dopisu Bohuslava Sobotky, v němž současný premiér své ovečky informoval, že jsou nutné změny ve vládě i v samotných strukturách ČSSD.
Už samotné vezření Jiřího Paroubka působilo velice dobře. Opálený, odpočinutý, decentně oblečený a zcela jistě i s pár kily dole. Jakoby omládl. Jeho gesta byla mnohem uměřenější, nicméně v názorech to byl starý dobrý Paroubek, jak jsme ho znali. I když mu několikrát z pusy utekly jeho klasické chvastounské věty typu „kdybych já byl předsedou vlády“ nebo „za mé vlády by to nebylo možné“, působily jeho komentáře na současné dění v ČSSD i na české politické scéně jako hudba z jiné planety. Vedle žvástů či myšlenkových výpotků současných čelných představitelů ČSSD tyto komentáře byly precizní, jasné a logické. Že to mělo hlavu i patu a poměrně i svou patřičnou hloubku musel uznat i ten, kdo ČSSD i jejímu někdejšímu předsedovi nikdy nefandil a ve volbách pro něj nehlasoval.
Je nepochybné, že Jiří Paroubek upravil svoji roli a vystoupení úměrně dané situaci. Dal si záležet na své prezentaci i názorech, nemusel být útočný ani se nemusel bránit. Svými slovy jakoby chtěl všem sdělit, že za jeho časů to bylo jinačí, lepší a že problémy, které současná ČSSD má, by za něj ani nevznikly. Působilo to jistě až věrohodně, ale všichni si ještě pamatují, jakým tvrdým a mnohdy neomaleným buldozerem Paroubek byl v době své vlády i jako lídr opozice.
Když se oprostíme od vyjdednávacích metod, politického výraziva či stylu vedení a řízení, musí snad každý dát za pravdu tomu, že za dob Paroubka byla ČSSD jasně profilovanou levicovou stranou, se kterou nemohl nikdo orat a měla svůj voličský elektorát pevný a jistý. Zhruba 30 procent lidí ji volilo, zbytek se jí stranil jako čert kříže. V roce 2006 dokonce ČSSD vyluxovala voličstvo od leva do středu tak, že takřka vygumovala lidovce a zmarginizovala komunisty. Za tandemu Topolánek – Paroubek to vypadalo, že český stranický systém budou tvořit tři, maximálně čtyři strany. Stačily volby v roce 2010, do kterých vstoupily Věci veřejné, výsledky dopadly jinak a konstrukce stranického systému se v základech otřásla a defacto se třese dodnes.
Za vedení Bohuslava Sobotky působí ČSSD mnohem více demokraticky. Je to dáno tím, že Sobotka není přirozený typický vůdce, který strhne davy i vlastní straníky. Nemá autoritu. Demokracie ve straně pak už není demokracií, ale anarchií, kde si různí lidé dělají co chtějí, mydlí si schody a chystají si vzájemné puče nebo čistky. Vše pak ústí v to, že ČSSD nemá čas se soustředit na svoji vládní či stranickou agendu a své úspěchy neumí odprezentovat. Někteří lidé ve straně pak spíš myslí především na svá plná břicha a bankovní konta a chovají se, respektive se chovali jako místodržitelé na porobeném území. A když po volbách museli od válu, viní kdekoho kromě sebe a hledají oporu všude možně, včetně u „pána na Hradě“.
Má-li v ČSSD přijít nějaká rekonstrukce či obroda, musí být důkladná a důsledná. Tabu by a priori neměla být výměna Bohuslava Sobotky. Ale koho na jeho místo? Má-li ČSSD pomýšlet na souboj o první příčku ve volbách, potřebuje pevné vedení, jasně vymezené mocenské zóny jednotlivých straníků či stranických klik a především železnou vnitřní disciplinu. Jinými slovy: ČSSD by teď potřebovala nového Paroubka. Anebo toho starého. Nechme se překvapit, co spolek „přítelů a přátelkyň“ vymyslí. Ale jedno je jisté, moc času na to nemají a musejí konat velice rychle.
