Nový český premiér? Možná Zaorálek
Ještě nikdy nebyl Bohuslav Sobotka ve své straně, jejímž členem je od svých 18 let, tak opuštěný a osamělý. Jeho spolustraníci mu vypovídají loajalitu a v nejvyšších patrech socdem politiky se hledá nástupce, který by příští rok přinesl ČSSD naději na slušný volební výsledek.
Sobotkův sešup nezačal jen velkou volební prohrou v krajských volbách. Daleko větší depresi způsobily sociálním demokratům jeho povolební zmatené kroky. Nejdříve řekl, že socdem by se měla orientovat na voliče pirátů a zelených. Podstatné bylo, že to řekl ve chvíli, kdy musel z povolebních průzkumů vědět, že desetitisíce tradičních voličů ČSSD odešly k Babišovi. V situaci, kdy se Babišovo hnutí pohnulo nalevo, to bylo zničující prohlášení ve stylu: nemám o vás zájem, vystačím si s velkoměstskými hipstery.
Krátce nato ovšem spolupodepsal dopis čtyř Číně, kde se přes obvyklou míru diplomacie hlásí k věrnosti čínským představitelům. Na protibetské voliče pirátů a zelených to muselo působit jednoznačně: nechce nás. Následně se snažil svoje prohlášení všelijak zmírňovat, přičemž nepochopil, že proti němu stojí sjednocená politická opozice v čele s Andrejem Babišem. Na to reagoval slovy, kde mírnil oba své postoje.
Když chtěl přejít do protiofenzívy, napsal dopis členům ČSSD, v němž ohlašuje změny politiky v podobě výměny ministrů. Spor nebyl ani tak o tom, koho se rozhodl odvolat (Němeček, Marksová, Dienstbier), ale to, že lidé, jimž nabídl ministerské křeslo, to v prvním kole odmítli a někteří i ve druhém. Tak se stal kandidátem na ministra zdravotnictví nevýrazný senátor Žaloudík, protože dva vyprofilovaní kandidáti ČSSD odmítli do Sobotkova desetiměsíčního dobrodružství vůbec jít. Tak to bylo i v dalších případech.
Tři odvolávaní ministři pak v kuloárech vypovídají o téměř zhrouceném premiérovi, který jim vysvětloval příčiny jejich odvolání a působil při tom jako troska, jež má snad odvolat samu sebe. Do toho mu pohrdavým způsobem vyjádřili neloajalitu dva předsedové koaličních stran (Babiš, Bělobrádek) s odůvodněním, že ať si vyměňuje svoje ministry, ale na ty jejich ať nesahá. Uvnitř vlády tím nastolili stav, který by se dal označit jako triumvirát tří premiérů. Sobotkova vážnost se tím přiblížila téměř nule.
V zákulisí hned začaly manévry, kdo ho nahradí. V té chvíli se ukázalo, v jaké krizi se ČSSD nachází. Po operetním „lánském puči“ bylo prakticky odstaveno křídlo kolem silné garnitury sociálně demokratických hejtmanů a jejich stoupenců a další velká jména v klubu nebo mimo něj nejsou k mání. Logika by říkala, že by to měl být první místopředseda a ministr vnitra Chovanec, ale ten vzhledem k nálepce zrádce „lánských pučistů“ nechce Sobotku přímo vyzvat na souboj. Před ČSSD jsou tak dvě směrovky: cesta ke spořádané porážce nebo pokus posadit do předsednického nebo premiérského křesla někoho výraznějšího, kdo se alespoň pokusí stáhnout hrozivý náskok Andreje Babiše.
Pojďme na to podle zásad formální logiky: když to nemůže být první místopředseda, musí to být někdo další z vedení anebo někdo z širšího okruhu sociální demokracie. Popřípadě koalice obou. Kontrolní otázka: kdo se ukázal v posledních dvou měsících jako člověk, jenž se nebojí přijmout odpovědnost a je přijatelný pro většinu sociálně demokratických proudů? Ze současné sestavy vychází jenom jediný – ministr zahraničí Lubomír Zaorálek.
Po brexitu se jako jeden z mála v Evropě nebál a kritizoval politiku Evropské komise v čele s předsedou Junckerem, který svými arogantními výroky na adresu britských voličů posílil britský pocit, že „musí jít“. Zaorálek se také jako první sociální demokrat postavil hysterii kolem příletu dalajlamy a výrazně zasáhl do debat o české politice k Číně. Zároveň má jedno kouzlo: je schopen spojit obě křídla v ČSSD a vtáhnout do předvolebního boje lidi z širšího okolí ČSSD a rovněž v poslední době dobře komunikuje s Hradem.
Samozřejmě že by se dala najít řada radikálnějších řešení, koho postavit do čela socdem, popřípadě z něj udělat volebního lídra. Napadají jména Jeronýma Tejce nebo právníka Miroslava Jansty. Zdá se však, že ČSSD má sílu jen na jeden krok: buďto jít se Sobotkou k očekávané porážce, nebo to zkusit se Zaorálkem.
