Česká republika ekonomicky vzkvétá. Hlavně bodlákům se nebývale daří...
Solidní růst ekonomiky a v letošním roce nejspíš i přebytek státního rozpočtu. To jsme tedy kabrňáci, hotoví mistři světa! To už by v každé české domácnosti měli začít chladit láhve se sektem na přípitek, protože takové kvetoucí zahrady jsme v české kotlině už dlouho neměli. Ale pozor! Z těchto kvetoucích zahrad si však do pomyslné vázy lze dát jen pár kvítek. Zbytek tvoří bodláky, které sice také kvetou, ale většina zahradníků je hází na kompost a ostatní lidé se jich ani nedotknou. A tak nějak to vypadá i s tím naším hospodářstvím...
Ano, české makrostatistiky nyní na první pohled vypadají dobře. Ekonomika sílí (byť loni sice rostla téměř dvakrát rychleji), ve státní pokladně netančí na holém dřevěném dně myši tango, protože tam přebývá hromada peněz a lidí bez práce je nejméně za posledních osm let.
A nemalá část z nich věří, že minimálně stejně dobře bude i v dalších letech, proto se zadlužuje pekelným tempem a kupuje si domy, byty, chalupy, auta či „nutně potřebné“ luxusní zboží a služby. Raději, ještě jednou zopakujme, že se tak děje na DLUH.
Podrobnější pohled na ekonomické soukolí však tak vábně nevypadá. Průměrná hrubá mzda v zemi očištěná o kvartální výkyvy se pohybuje okolo 26 tisíc korun a je zhruba třikrát až čtyřikrát nižší než v sousedním Rakousku či Německu. A to prosím pěkně 27 let po listopadu 1989. A to ještě mějme na paměti, že zhruba dvě třetiny lidí v zemi na průměrnou mzdu ani nedosáhnou a stovkám tisíc lidí v práci nepřidali za poslední roky ani korunu. Stačí jet jen pár desítek kilometrů za Prahu a dozvíte se, že lidé jsou zde rádi, že dostanou měsíčně 15 tisíc. Zkrátka, nějak se nám to finanční dohánění Západu nedaří.
A teď z jiného soudku. Jen před několika dny proběhla médii zpráva o rekordním odlivu dividend z České republiky. Jinými slovy, většina zisku z toho, co zde čeští roboti (s platem pár korun) vyrobí, odteče za hranice. Stálo by za úvahu, proč zahraniční vlastníci tuzemských firem nechtějí reinvestovat své zisky do rozvoje zdejších firem a třeba i do zvýšení platů českých zaměstnanců. Zde je něco špatně.
Pověst České republiky jako země s levnou pracovní silou (tedy pověst dojné krávy plné „hloupých pracovitých volů“) je zničující a nežádoucí. Z této někdejší komparativní výhody se stal zákon, se kterým nikdo nehodlá nic dělat. Těch pár šéfů nebo rádoby manažerů si rozdělí tučné prebendy a tomu plebsu dole odhodí jen pár drobných, aby jim zacpali ústa. Navíc, lidé peníze potřebují na holé živobytí a tak jim nezbude než zatnout zuby a jít pracovat i za těch pár korun.
Lze samozřejmě namítnout, že výše příjmů zaměstnanců je dána i strukturou ekonomiky. Že zde chybí výzkum, vývoj, inovace, zkrátka tvorba produktů s vyšší přidanou hodnotou a že když ve skromných časech vláda šetří, raději sáhne na tuto položku, jen aby nemusela zmrazit sociální dávky nebo investice do „klíčových“ projektů v infrastruktuře. Ale kudy z tohoto kruhu ven?
Těžko se s tím něco dělá, když současná vláda (prý středolevicová) raději řeší, zda vyhodit ministra pro lidská práva nebo ČSSD přemítá, zda za rok a půl podpoří na prezidenta Miloše Zemana než Michala Horáčka. To je hodně důležitá agenda v tuto dobu, že? Samozřejmě, že tu vznikají analýzy, jak se současným stavem něco udělat. Popíše se papír, udělá se konference, u rautu se poklábosí, ale tím to také skončí. A konkrétní analýzy pak vytvoří v úřednických či poslaneckých skříních vojensky vzorné komínky.
Závěrem – a už jen heslovitě - ještě další „optimistické“ zprávy o ekonomickém stavu české veřejnosti a celé České republiky, které v posledních dnech přineslo několik tuzemských serverů. Podlé jedné z nich dvě pětiny českých domácností přežívá od výplaty k výplatě. Jiná statistika říká, že pod hranicí příjmové chudoby v Česku žije mírně přes milion obyvatel. A třetí hřebík na závěr: Česko za posledních 25 let z ekonomické náskoku Německa takřka neodmazalo vůbec nic. A co hůř, spíš se na náš dotahují naši východoevropští sousedé.
To vše v podmínkách, kdy naše ekonomika je takřka na hranicích svých kapacitních možností. Když to vše podtrhneme a sečteme, vyplývá pro nás nepříjemné konstatování, že pokud se česká ekonomika neotřese a zcela od základů nepromění, na kvetoucí západní zahrady můžeme navždy zapomenout nejen my, ale i naše děti.
